Dnes vyšlo 1 článků

Blanka Milfaitová: Snažím se ukázat, že jde spojit rodičovství, podnikání i cestování

predprodejBlanka Milfaitová je maminka, spisovatelka, bloggerka, ale především také úspěšná podnikatelka. Po celém světě ji proslavily zejména domácí marmelády, za které posbírala spoustu prestižních ocenění. V roce 2012 založila vlastní rodinnou minimanufakturu na marmeládu. A už po prvním roce fungování se Blanka dočkala ocenění v mezinárodní soutěži The World’s Original Marmalade Awards. Její marmeláda je známá po celém světě a oblíbila si ji i britská královna.

Ahoj Blanko, proč zrovna marmeláda? Máš k ní nějaký speciální vztah, nebo jsi jen viděla díru na trhu?

Ahoj. Chyběla v nabídce mojí Slunečné kavárny na Šumavě. Nikdo tu dobrou marmeládu nedělal. Nikde. A tak jsem si udělala tu nejlepší na světě.

Ale uvařit dobrou marmeládu není přeci jen tak. Kde ses to naučila? Kde bereš jednotlivé recepty? Přece všechny ty druhy nemůžeš dělat od oka a podle vlastní chuti. Nebo ano?

Marmelády dělám od oka a podle vlastní chuti, přesně jak říkáš. A napadají mne stále divočejší a zajímavější kombinace. Třeba koncem léta jsem v rámci naší druhé expedice vařila na Tobagu, ostrově v Malých Antilách, marmeládu ze škorpióní papričky (nejpálivější na světě) s papájou, a na chuť jsem tam přihodila pár termitů. Chutnají po citronku s mrkví, paráda :-)

Jinak mám ráda i klasiku. Každý den doma snídáme višňovou, malinovou nebo rybízovou, nepřekonatelná česká klasika. Vaření marmelád není žádná věda :-)

Sice to podle tebe není věda, ale každý to neumí. Naopak tobě jde vaření marmelád očividně skvěle. V roce 2013 jsi poprvé vyhrála The World’s Original Marmalade Awards. Můžeš čtenářům přiblížit, co všechno se od té doby událo?

Mediální masakr. Neskutečné prodeje. Žádné volno. Žádné soukromí. Porod na dálnici. Smlouva na knihu. Odjezd na expedici. Další zlatá na mistrovství světa v roce 2014. Vyšla mi kniha Příběh opravdové vášně. Reprezentace na Světové výstavě EXPO. Výhra několika podnikatelských a společenských ocenění. Nejprodávanější kniha nakladatele roku. Další zlatá na mistrovství světa v roce 2015. Druhá expedice. Porod na Sicílii. Vyšla druhá kniha. Nenudili jsme se…

Podle vyprávění je vidět, že jste měli veselo. Bylo těžké nepodlehnout tlaku řetězců a produkovat stále svou poctivou marmeládu, i když velkoprodejem bys mohla poměrně snadno zbohatnout?

Ale kdepak těžké. Nejsem vůl, abych takový produkt prodávala do supermarketů, o kterých navíc píšu dnes a denně, že by bylo fajn je pozavírat, a pozemky rozorat. V žádném marketu nenajdeš nikdy nic, co by bylo na špici v kvalitě, aspoň co se výroby potravin týče. Navíc supermarkety drobné dodavatele cíleně vydírají a ničí, aby jim nakonec nabídly výrobu pod jejich značkou. Fuj!

IMG_0824

Nikdy by nedala svou marmeládu do supermarketů.

Dříve jsi prodávala marmelády do zahraničí přes různé prodejce. Využívala jsi i internetový prodej. Od toho jsi však ustoupila a v současné době prodáváš marmelády pouze osobně na Šumavě, konkrétně v Srní. Dostane se tvoje marmeláda i k „obyčejným“ lidem, nebo je tolik zájemců z ciziny, penzionů a restaurací, že na další už nezbývá?

Já jsem vlastně ani nikdy e-shop neměla, jen bylo možné si poslat složitě objednávku a po měsících ji mít doma. Ale není to moje parketa. Myslím si, že e-shopy ničí vztah mezi výrobci a spotřebitelem. Prodáváme jen z ruky do ruky. Jen tam, kde se vyrábí. A oni za námi létají klienti z celého světa. V sezoně máme hodinové fronty před manufakturou… Proč to teda dělat jinak? Zavřela jsem i obchody v zahraničí. Prodávali jsme od Londýna přes Paříž, Řím, Curych po třeba Dubaj. Prestiž? Jo. Zisk? Ale jo. Přesto jsme vše zavřeli a dnes prodáváme jen na Šumavě.

Konec konců. Moje kolegyně, která marmeládám v manufaktuře šéfuje, je též zlatou z mistrovství světa. Takže ti nejlepší vaří i prodávají tam, kde se marmelády vaří. Myslím, že to je ideální kombinace.

A k tomu prodeji. U nás nakupují různí lidé. Jak sám říkáš, naše marmelády kupují ti obyčejní, ale i ti druzí J. Je mi jedno, komu prodávám. Nikdo nemá lepší ceny nebo jiné výhody. Král, oscarový herec, prezident, sportovní ikona, nebo třeba babka od vedle. Těm, kteří by naši marmeládu zpracovávaly dále (penziony, restaurace), jak se ptáš, těm nedodáváme zásadně. Zkusili jsme to jednou a už víckrát ne. Tím dochází ke ztráta kontroly nad vlastním produktem. A to si lajznout nemůžeme.

3C7I7840

Prodává marmelády pouze osobně.

A jak tedy řešíš enormní zájem?

Ačkoli vyrábíme desítky tisíc skleniček, často jednotlivé šarže dojdou, a pak se čeká až na další sezonu. Na ovoce. To se nedá nic dělat.

S tím souvisí má další otázka. Abys mohla vařit nejlepší marmelády na světě, tak musíš mít také nejlepší suroviny. Z toho důvodu jezdíš po celém světě a vaříš marmošky z čerstvých surovin přímo v místech, kde jednotlivé ovoce dozrává. Jak se na vás dívají místní? Jak reagují? Asi nepotkávají moc pojízdných výroben, nebo je to v zahraničí normální?

Jinak to nejde, nejlepší ovoce je vždy to lokální. Musíš ho sbírat tam, kde je doma. Proto expedice za ovocem a marmeládami. Byly doposud dvě po 50 zemích a patnácti ostrovech světa.

Koukají na nás trochu jako na cvoky, to je jasné. Vidět megakaravan u sadu, kde si děti s mužem hrají, a já ve venkovní kuchyni vařím marmeládu, je pro mnohé asi trochu mimo. Ale na druhou stranu, se pak hodně lidí zajímá, ptá, nakoupí…

Bereš tyhle cesty jako povinnost, aby fungovalo tvoje podnikání, nebo jsi duší cestovatelka a dobrodruh? Stíháš spolu s rodinou během putování za ovocem poznávat místní kulturu, památky a přírodu?

V přírodě jsme nonstop. Památky jdou trochu stranou. Až na výjimky, kam můžeme dojet i s těžkým a dlouhým autem, a nebát se ho nechat někde zaparkované. Jednou nás totiž v Belfastu dokonale vykradli a to stačilo. Vlastně nestačilo :-( Právě v tyto dny řeším totální průser. Na chráněném zimovišti, které máme u našich sadů na Sicílii, nám auto někdo otevřel a nechal otevřené… Přezimovala v něm parta krys a když jsem pro něj přijela, našla jsem peklo. Něco tak hrozného si neumíš představit. Sežraly vše. Stěny, podlahy, vybavení, kabely, poličky, oblečení, ale i sprcháč nebo rozvody vody. Je na odpis.

A k té druhé otázce. Cestování, expedice, to jsou milionové náklady, tím podnikání moc nepodpořím – je to ale součást našeho života. Snažím se ukázat, že jde spojit rodičovství, podnikání i cestování do jednoho a v jeden čas.

Život na cestách je asi poměrně velké dobrodružství. Co tě na cestách nejvíc překvapilo?

Dostalo nás, že se dá rok „bez úlev“ trávit v obytném autě, a to i s mimčem, které tam zažije první kroky. Že se tam na ploše jen několika metrů dá v podstatě bez problémů fungovat. Od vyrábění marmelád, přes psaní knihy a pečení dortů, po společné štědrovečerní večere či toaletu 30 čísel od ložnice a 50 od kuchyně :-)

$RRKZRIH

A miluje život na cestách.

Měli jste i nějakou krizovou situaci, nebo šlo vše podle plánů?

Pokud nebudu počítat vyloupení karavanu v Belfastu, šutr jako dětská hlava v předním okně karavanu v Maroku, nebo honičku s narkotrafikanty a následnou nehodu v pohoří Ríf, pak… všechno v naprostém klidu. Ač neuvěřitelné, při padesáti zemích a 100 000 kilometrech.

Oblíbila sis nějakou zemi natolik, že bys tam chtěla zůstat? Nebo jsi se vždy ráda vrátila do Česka?

Zůstávám v několika zemích současně :-), a mám tu výhodu, že moje rodina věří v to, že doma jsme tam, kde jsme spolu. Jedno kde, jedno zda v karavanu, vile na pobřeží, na samotě našeho domu v Pohoří na Šumavě… Na druhou stranu je pravda, že máme pár destinací, kde by to šlo… třeba norské samoty, severní Švédsko, fjordy Vesterál, Sicílie pod Etnou, farmy vysoko v Dolomitech, prostě by se něco našlo! Jasně, ale je fajn se mít kam vrátit, stejně tak, jako je fajn odjet, a jet.

Blíží se další sezóna, tak mi to nedá. Kam se v nejbližší době chystáš? A proč právě tam?

Letos toho máme víc. Začátek roku je o besedách druhé knihy, která mi vyšla v prosinci – Příběh psaný do vody. Nyní mě čekají cestovatelské festivaly s přednáškami, zítra odjíždím do Říma, kde pořádám marmeládový kurz a koncem dubna vyrážím na dva měsíce (snad necelé) na poutní cestu do Santiaga de Compostela. Základ je necelých 800 kilometrů, máme v plánu dvě zacházky, tak by to mělo být 1000 kilometrů. Pěšky i s dcerkami. Jedné je rok, druhé budou 4. No a cestou musím napsat třetí knížku. Na podzim pak odjíždíme na další expedici zpět do Afriky, kde budu se starší, pak už pětiletou dcerou psát knížku pro děti, vařit marmelády a snažit se nebýt uloven a sežrán :-)

Jinak do Santiaga jsem chtěla jít už strašně dávno, ale až nyní jsem našla parťáky, se kterými si troufnu – moji rodinu. Je to mýtická cesta, a já se nemohu dočkat.  A proč opět Afrika? Nyní jedeme do zelené, nebo také černé Afriky. Tam, kde ještě žijí druhy, které třeba už za pár let volně nepotkáš. Keňa, Tanzanie, Malawi, Botswana… Ideální start pro nechození našich dětí do školky a školy, nemyslíš. Budou se učit doma, kdesi, kde právě zastavíme.

A teď z úplně jiného soudku. V posledních letech cítím, že se lidé v Česku více zajímají o to, co jedí. Na trhu se objevuje více bioproduktů, potravin domácí výroby, ale i dalších tradičních produktů. Ať už se jedná o mašlovačky vlastní výroby, keramiku, dřevěné výrobky a mnoho dalšího. Jak to vnímáš ze svého úhlu pohledu? Myslíš, že zákazníci mají větší výběr, nebo to je ve většině případů jen marketingový tah?

Víš, pro mě je bio opravdu jen marketingová šaškárna. Už bylo odborníky všeho druhu stokrát dokázáno, že bio není zdravější, než poctivě pěstované a chované. Pokud tedy farmář, sedlák, pěstitel není prase. Jinak jakékoli rukodělné věci, tradiční produkty domácích výrobců, malých manufaktur, a to ze všech oborů, jen vítám! Sama ráda na trhy chodím, raději tedy mimo velká města, a vždy si vyberu. Ačkoli i tam je třeba být velmi opatrný.

A teď z druhé strany. Myslíš si, že je možné se něčím takovým dlouhodobě živit? Tobě se povedlo prorazit, měla si úspěch v soutěžích a lidé se o tobě dozvěděli. Ale co ostatní? Mám takový pocit, že jim čeští politici hází klacky pod nohy.

Už před první zlatou z mistrovství světa se naše produkty prodávaly skvěle. Tedy, být úspěšný na soutěžích je super, certifikace je super, ocenění super, ale jsou tam i jiné faktory. Filozofie firmy, její cesta, přidaná hodnota, příběh, absolutní dřina a odříkání, neusnutí na vavřínech. A to je pro mnohé už mimo jejich možnosti. Ačkoli je pravdou, že systém moc drobné prvoproducenty nepodporuje, nelze se však na něj donekonečna vymlouvat. Věřím, že pokud dáš 150% své práci, pokud světu nabídneš něco výjimečného, vrátí ti to. I bez medailí.

Jak už jsme si řekli, hodně jsi toho procestovala. Možná bys mohla zkusit říct, jestli je někde na světě příznivější místo pro drobné podnikatele, kteří kladou důraz na kvalitu a prodávají pouze v malém.

Jsou místa, kde to mají výrobci mojí velikosti, tedy rodinné manufaktury o pár lidech, o hodně jednodušší. Řeč je třeba o Británii. Nebo i Francie a Itálie, kde si velmi váží této formy podnikání, ale zase ne vždy je to procházka růžovou zahradou. Díky obchodování v Anglii, Itálii nebo Švýcarsku například vím, že to dobré na jedné straně vyváží místní kokotiny na straně druhé. A aby se uchytil český výrobce venku v zahraničí, to je kapitola sama o sobě. Nikdo ti tady nepomůže a vždy je to dost riziko. Náš první rok ve Švýcarsku byl děs, prosadit se. Ukázat, kdo jsi. Získat důvěru, ale zase pak… Obchodně to je lepší. Lidé si venku zvykli, že to nejlepší z potravin něco stojí.

Závěrem se musím zeptat na jednu věc, o které přemýšlím už od první chvíle, co jsem se tuto informaci dozvěděl. Na internetové stránce máš napsané, že prodáváš marmeládu ve skleničkách od 80g do 580g. V nabídce máš i takovou libůstku. Konkrétně 108 kilovou marmeládu z citronů a šampaňského, zlatou z Mistrovství světa, která drží rekord „největší marmeláda na světě“. Opravdu se najde někdo, kdo by si takovou marmeládu za čtvrt milionu koupil?

A to je právě to, co dělá náš marmeládový svět tak jiným. Ono není vůbec důležité, zda si ji někdo koupí. Chtěla jsem ji uvařit, a stalo se. Máš sen, splníš si ho. Máme marmelády, které malinkaté stojí skoro tisíc korun, a prodávají se též velmi dobře. Kdyby se neprodávaly, klidně je sníme, není co řešit :-)

Blanko, děkuji za rozhovor. 

Není za co. Ráda jsem si popovídala. :-)

Stále ještě mladý a (snad i) krásný psavec píšící na svém blogu Krcmic.cz. Pracoval pro společnosti T-Mobile, SaveMax, Telefonica O2, Brunswick Estates, Accenture, euroAWK a Socialbakers. Založil portál Pravdu.cz. V současnosti vlastní tento web. A pracuje na tom, aby z Objevit.cz udělal další uznávaný a navštěvovaný portál.

Komentáře

Nahoru