Dan Přibáň: První projekty byly o tom dokázat, že je něco takového vůbec možné (1. část)

Dan Přibáň: První projekty byly o tom dokázat, že je něco takového vůbec možné (1. část)

Dan Přibáň – novinář, filmař a cestovatel, a také hlavní postava cestovatelských projektů se žlutými trabanty, se kterými procestoval již hezkou část světa. Člověk, který stál za jednou z nejúspěšnějších crowdsourcingových kampaní na portálu Startovac.cz. A právě crowdfundingové kampani na Startovači, cestovatelským expedicím i tomu, kolik vlastně taková jedna cesta po světě trabantem může stát, jsme se věnovali v tomto rozhovoru.

Dane, ty a tvůj tým kolem trabantů jste se proslavili crowdfundingovou kampaní, kde jste vybrali 2 800 000 korun. Proč jste si pro získání potřebných financí vybrali právě tento kanál?

Protože se mi koncept crowdfundingu líbí. Koketovali jsme s ním už při naší minulé cestě přes Jižní Ameriku. Tehdy se nám podařilo získat asi 120 000 Kč přes crowdfundingovou platformu Indiegogo. Tam jsme zjistili, že pro český projekt není zahraniční server žádná velká výhoda, protože většina přispěvatelů je stejně domácích. Dokonce jsme jeden čas zvažovali založení crowdfundigového portálu.

A když jsme pak chystali cestu z Austrálie do Asie, řekli jsme si, že to zkusíme znova. Mezitím se u nás objevil Startovač, a tak jsme peníze na naši další cestu zkusili vybrat přes něj.

Dane, čím se vlastně teď aktuálně živíš?

Už pěkných pár let mám příjem pouze ze svých přednášek. Jezdím po městech a vesnicích, kde o našich cestách vyprávím. Bohužel filmy a seriály z našich expedic jsou sice dobré promo, ale není to dobrý byznys. Nejsou z toho zkrátka peníze, aby to mohlo někoho uživit. Mám v podstatě stejně jako mnohé kapely. Ty také nejvíce peněz vydělávají tím, že koncertují, ne vydáváním alb.

Plánuješ, že si budeš tímto stylem, tedy přednášením o vašich expedicích, vydělávat i do budoucna?

Zatím ano. Víš, ono je to svým způsobem divadlo a divadlo i film mě baví. A hlavně mě baví, že to baví i lidi. Takže dokud tohle bude fungovat, není důvod něco měnit. Navíc, když se třeba podíváš za hranice, tak cestovatelské filmy a dokumenty jsou nesmírně populární a u nás je tenhle formát podle mého soudu stále dost nevyužitý. Už máme know-how, umíme podobné filmy a seriály natáčet, baví to lidi, nás taky, tak mi dává smysl točit podobné věci dál a jen se můžeme nechat překvapit, kam až se to může vyvinout.

Kolik stojí vstupenka na tvou přednášku? A změnila se nějak cena vstupného od dob tvé první „hedvábné expedice“?

První vstupné na mou přednášku bylo zadarmo, pak dlouho nějakých 30 Kč a já postupně zjišťoval, že to buď změním, nebo toho budu muset nechat. Teď se vstupné pohybuje kolem 170 Kč. Když potom přijde kolem 150-200 lidí, tak už to má smysl dělat. Navíc to mezi diváky změnilo vnímání cestopisných přednášek obecně. Teď už při částkách nad 150 Kč neprskají, protože chápou, že to je jak u muziky nebo divadla. Dříve měli mnozí pocit, že oni dělají službu tobě. Tedy, že si tě přišli poslechnout, abys měl radost, ale za to ti přece nebudou platit. Já jsem se snažil systematicky tohle myšlení otáčet. Aby pochopili, že tohle je prostě show.

Ale samozřejmě to musí mít určitou úroveň. Protože také tím, jak jsme my i náš „trabantí projekt“ známější, tak musíme splňovat stále větší očekávání diváků a stále vymýšlet nové a nové věci, které je mohou zaujmout. Což je hrozně těžké, když si vezmeš, že u nás v ČR jsme jedni z mála, kdo tohle ve filmu a pro televizi děláme.

Zatímco ty první projekty byly o tom, že nám nikdo nevěřil a cílem bylo ukázat, že je něco takového vůbec možné a mělo to hrozně silný efekt překvapení, tak ty další díly už tohle mít nemůžou. V podstatě překonáváme vždy jen sami sebe, což je poměrně dost složité. Navíc náš divák už se prostě začíná dostávat do fáze, kdy už ho jen tak něco neohromí a lidé mají pocit, že všechno zvládneme.

Neměl jsi ze začátku třeba strach, že na tvé přednášky lidé chodit nebudou anebo že právě nebudou chtít za tvé přednášky platit?

Neměl. prostě proto, že to na začátku nebylo myšleno jako výdělečný projekt. Všechno vzniklo tak nějak spontánně. Jednoduše naším cílem bylo tehdy udělat si výlet a něco natočit a užít si to. První přednášky pak běžely tak nějak živelně samy od sebe, spíš pro radost než pro peníze. Ono to taky za 30 korun vstupného nebo pětistovkový honorář moc nešlo.

Postupně jsme se zlepšovali a učili. Projevilo se o i na složení posádky. Když jsme jeli do Jižní Ameriky, tak se náš tým vlastně úplně obměnil. Potřeboval jsem skutečného kameramana a skutečného fotografa, protože bylo zřejmé, že to takhle nemůžeme patlat dál a je třeba to posunout.

Třeba Hedvábnou stezkou jsme jeli tři. Afrikou jsme jeli čtyři. Když se pak natáčela Jižní Amerika, tak nás najednou bylo osm a chtěli jsme udělat seriál, akorát jsme nevěděli pro koho. Neměli jsme žádnou smlouvu ani jasnou dohodu, jen projevený nejasný zájem ze strany Primy …no a nakonec jsme se domluvili s Českou televizí.

Pamatuješ si, kolik vás stála první cesta – tedy natočení filmu Trabantem Hedvábnou stezkou? A jak se pohybovaly ceny těch dalších?

První cesta nás stála kolem 230 00 Kč a měli jsme tam být měsíc. Nakonec jsme tam strávili skoro měsíce dva (1 měsíc a 20 dní), ale s vyrobením filmu pak byly samozřejmě další výdaje, tohle jsou jen částky za cestu a natáčení. Druhá cesta do Afriky měla trvat dva měsíce, ta nakonec trvala tři a vyšla nás asi na 800 000 Kč. A třetí měla trvat tři měsíce a trvala nakonec čtyři a stála nás asi kolem 1,8 milionu. Takže malé částky to nebyly. Ona totiž pak ta cena stoupá exponenciálně, jak stoupá i počet lidí v týmu.

Třeba Afriku jsme jeli jen ve čtyřech lidech a dvěma auty, Jižní Ameriku jsme už jeli v osmi lidech, třemi auty, a ještě s motorkou. A protože takhle skokově najednou prostě stoupl i počet lidí, rostla úměrně i cena za dopravu, náklady na jídlo apod.

Čtvrtá cesta do Austrálie pak byla hodně drahá i kvůli tomu, že Austrálie sama o sobě není levná země a tam padnulo v podstatě celých 2,8 milionu, co jsme vybrali prostřednictvím Startovače. Tam nás jelo celkově deset.

Část cesty zaplatili i sponzoři, protože něco také spolkne samotný Startovač. Tohle je třeba taky to, co si spousta lidí neuvědomuje. A sice – spousta peněz padne právě na ty odměny pro lidi, kteří do nás zainvestovali.

Dan_Priban_foto-7-e1457297055321-1024x512

Náklady na cestu raketově vzrůstají, jak roste i počet členů v týmu i počet vozidel

Kolik vám reálně zbylo z té částky 2,8 milionu korun, kterou jsme vybrali na Startovači?

Výdaje na provoz Startovače byly skoro jedna třetina. Zbyly nám necelé dva miliony po odečtení všech výdajů a daní. Přesně to nemám spočítané, protože třeba ještě nedávno jsme posílali lidem poslední kalendáře, ale hodně z této režie na odměny spolkla Česká pošta. A to jsme měli štěstí, že se nám podařilo získat firmu, která nám pomohla s balením a posíláním za opravdu malé peníze.

Ono to vypadá hrozně hezky, když se vám tam ty peníze plní. Ale když se pak mají plnit ty závazky a posílat odměny, sežere to také spoustu času a peněz. A to je také jedna z věci, kterou si lide neuvědomují. Když potřebuješ odbavovat stovky lidí a nemáš zkušenosti s e-shopem, je to docela masakr.

A mohl bys říct, kolik vám z těch 2,8 milionů ze Startovače zbylo?

Nezbylo v podstatě vůbec nic. Protože samotná cesta nakonec místo čtyř měsíců trvala půl roku. Navíc jsme měli po cestě obrovské množství problémů, se kterými jsme nepočítali a se kterými se ani počítat nedalo.

Byla vlastně hrozná klika, že se během kampaně na Startovači vybralo o tolik peněz více, než jsme zamýšleli. Původně jsme totiž chtěli vybrat „jen“ 500 000 Kč. A nebýt toho, že se vybralo o 2,3 milionu více, tak bychom tuhle cestu prostě nikdy nedokončili a nenatočili.

Co bylo anebo bývá obvykle tou nejnákladnější položkou v rozpočtu?

Určitě doprava. Vezmi si, že třeba letenka vyšla na 25 000 Kč, jelo nás deset. Letenky se pak různě přebookovávají a každé to přebookování tě vyjde třeba na 5 000 Kč.

K tomu si připočti transport samotných trabantů a dalších vozidel, což nás v případě cesty do Austrálie, i když jsme dostali naprosto super cenu, vyšlo asi na 110 000 Kč. Jenže potom nám Australané naúčtovali ještě dalších 100 000 Kč na poště za úřední úkony. Takže ono se to postupně nasčítává.

To samé bylo u následného přesunu mezi Austrálií a Jihovýchodní Asií, kde nás doprava vozidel měla přijít na 50 000 Kč, když jsme to poptávali půl roku dopředu. Ale když jsme tam pak přijeli, tak už se ty ceny posunuly a už to bylo 80 000 Kč. Takže takhle potom ty peníze mizí rychle za různé tyhle „drobnosti“, které se pak nasčítají do velkých částek.

Co se týče balení na cestu, jak to probíhá? Vybavení a zásoby na cestu si vozíte si vše s sebou do dané země anebo to řešíte až na místě?

Tak potraviny na cestu kupujeme až cestou. Rozhodně to nefunguje tak, že by sis s sebou nabalil sto kilo paštik.

Co se pak týče  samotného balení, tak postupujeme velice jednoduše. Nejdříve sbalíme vybavení k natáčení, k němu náhradní díly a do toho zbytku, co se vejde. Při poslední cestě do Bangkoku to ale bylo složitější, tam jsme nejdříve nabalili invalidní vozíky a věci pro ně, protože s námi jeli dva vozíčkáři.

Nedeptalo tě třeba, jak vám postupně docházely během cesty peníze?

To ani ne. Více tě po cestě deptají lidé, protože si prostě logicky po čase lezete na nervy. Ale že bych měl strach, že nám dojdou prachy, tak to ne. Kdybychom to finančně nezvládli, tak bychom to nezvládli. Nic hrozného by se nestalo.

Hlavně po cestě řešíš úplně jiné věci. Když jsme měli přejet napříč amazonským pralesem, tam jsem se vážně bál, že to nezvládneme. Když jsme přejížděli napříč Austrálií, tak se nám stalo v podstatě to samé. Začalo hrozně pršet a reálně hrozilo, že to nedáme.

Ale velký tlak je i  ze strany fanoušků. To je pro nás taková novinka. Jsme v tom jak český hokej v malém. Když se našim hokejistům daří, jsou to zlatí hoši. Když se ne, tak jsou nemožní a každý z hospody by to zahrál líp. Tím, že nás lidé začali brát jako takový národní tým, ocitli jsme se v podobné situaci a není to vždy příjemné. Než jsme byli v televizi, tak nás podporovali jen opravdoví fanoušci, nikdo jiný nás neznal. Ale časem, jak jsme známější a známější, přibývají lidé, kteří vás dokážou věčným kibicováním otrávit. Na druhou stranu nás tohle žene dát, abychom byli příště ještě lepší.

Dan Priban - cestovani na voziku

Tentokrát se na pouť s trabanty vydala i parta vozíčkářů a do týmu zapadli naprosto skvěle

Podle čeho jsi vybíral ten tým, který nakonec pojede?

Přišel jsem na to, že tým asi nikdy nepostavíš dokonale. Je to v podstatě jedno, podle čeho a jak ty lidi vybereš. Nemáš šanci je správně odhadnout, protože si nemáš, jak je prověřit. Lidé, co vypadají papírově, že budou skvělí, jsou pak problémoví a lidi, co se tam dostali omylem anebo nějakou náhodou, jsou skvělí.

Abych se neseknul při výběru, tak bych to musel dělat jako NASA, když vybírá kosmonauty, co poletí na Měsíc – nějaké složité prověřování. A třeba i u NASA to pak brali z týmu prověřených pilotů. To znamená, že dát dohromady ideální tým, prostě nejde dělat jinak, než brát prověřené lidi.

Nemám tedy žádný recept na to, jak vybrat ideální tým. A myslím, že jej nemá nikdo. To by pak třeba neměli personalisti tříměsíční zkušební dobu na otestování nových uchazečů o zaměstnání. Prostě na tohle potřebuješ čas, aby se ten člověk projevil a ty jsi poznal, jaký opravdu je.

Pokračovat na druhou část rozhovoru.

Komentáře

Nahoru