Hana Šandová: Učím nejenom studenty, ale také sama sebe, často se učíme společně

Dokonce i učení ve škole může být zábava, ze které si studenti odnesou důležité znalosti. Jednu z cest ukazuje Hanka Šandová, která učí informatiku na Gymnáziu Jana Keplera v Praze. V hodinách se studenty programuje roboty, tiskne na 3D tiskárně, a chystá se dokonce odpalovat i rakety. Pro inspiraci si minulý rok zaletěla do Ameriky, kde s dalšími učiteli z celého světa absolvovala „učitelskou vesmírnou akademii“ v Americkém vesmírném a raketovém centru v Huntsville v Alabamě. Hanka spolupracuje se zahraničními kolegy i nadále a říká: „Nikde na světě není školství bez problémů.“ Zároveň pojmenovává jeden z hlavních problémů českého školství: „Vybavení škol technologiemi často neodpovídá potřebám 21. století.“

-rnGbxwgAhoj, Hanko! Máš vztah k technologiím odmala? Vzpomeneš si, s čím sis třeba hrála jako dítě, a co v tobě probudilo zájem o nové technologie a přírodní vědy?

Technologie, myslíš počítače, roboty a tak? Tatínek je strojař a maminka pracovala ve výpočetním středisku na letišti…  A když mi Ježíšek asi v pěti letech přinesl vytouženou chodící panenku, ještě pod stromečkem jsme ji rozšroubovali a koukali se, jak funguje… Takže, vždy mě bavilo objevovat, jak věci kolem mě fungují, a také řešení různých „problémů“.

Koncem osmdesátých let, to jsem byla někde v 7. třídě, pak tatínek přišel s tím, že bychom si pořídili počítač. Říkala jsem o tom babičce a ona se na mě podívala a říká: „Haničko, to se asi pleteš, víš, jak je velký počítač? To jsou celé místnosti…” Ale skutečně se pak doma po prázdninách objevil 8bitový počítač Atari 800XE koupený v Tuzexu. Byl připojený k černobílé přenosné televizi a programy se do něj nahrávaly z kazet, na kterých nosil tatínek hry a programy, které získal v Atari klubu.

Tak jsem se kromě hraní her dostala k prvním textovým a tabulkovým procesorům a prvnímu programovacímu jazyku – Atari basicu. Zkoušela jsem napsat první programy od „ahoj světe“ po jednoduché výpočty. Potom jsem začala chodit i na kroužek programování v basicu, zkoušela ukázky z časopisů, programovala první vlastní jednoduché hry. Později jsme Atari vyměnili za první PC, které ještě nemělo ani pevný disk a vše se vešlo na 5.25” disketu… Něco vytvářet mě vždy bavilo víc, než jen „konzumovat“, a právě počítač představoval fascinující nástroj s neomezenými možnostmi. A potom na gymnáziu (GJK) jsme už měli běžné počítače s Windows.

To jsou velice zajímavé začátky. V současnosti sama vyučuješ informatiku na gymnáziu. Myslíš, že mají dnešní studenti blíže k technologiím, když je denně používají, než tomu bylo dříve? Případně myslíš, že nové technologie umí používat i k jiným účelům než k zábavě?

Dnešní studenti mají určitě blíže k technologiím, které jsou dostupnější a uživatelsky přívětivější. Často se dokonce mluví o generaci „digitálních domorodců“, která nezná svět „před internetem“. Od „mala“ mají chytré telefony, tablety, notebooky, účty na Facebooku a dalších sociálních sítích, hrají síťové hry s lidmi z druhé strany zeměkoule, sledují YouTube, vyhledávají na Google. Jsou zahlceni informacemi i technologiemi na každém kroku. Nebojí se jich, umí je „nějak“ intuitivně ovládat, ale zároveň jim schází zkušenosti, nadhled a neuvědomují si vždy rizika a důsledky svého jednání nebo možnosti, které jim daná technologie poskytuje. Úkolem školy by mělo být pomoci studentům se v téhle technologické „džungli“ neztratit, využívat zařízení nejen ke konzumování obsahu a zábavě, ale využívat jejich potenciál také k tvůrčí činnosti. Umět kriticky přistupovat k informacím. Volit odpovídající nástroje nebo aplikace. Ukázat možnosti a inspirovat, co technologie dokážou, ale mluvit i o rizicích a etických otázkách. Je důležité, aby dnešní generace rozuměla nebo alespoň chápala základy toho, na jakých principech technologie, počítače, roboty i ty softwarové fungují.

yya50bMAJaké to vůbec je učit v České republice předměty spojené s technologiemi?

Během zahraničních stáží mě skoro až překvapilo, že snad nikde na světě není školství bez problémů. Všude je „něco“. Buď je to nízká prestiž učitelského povolání, špatná vládní nařízení, personální vztahy mezi učiteli a vedením, financování škol nebo setrvačnost. Pro mě je ale velice důležitá podpora vedení školy, bez které by to nešlo, nebo by to bylo mnohem těžší. Kromě vlastní důvěry, že učím a budu učit, jak nejlépe dovedu, je to podpora mimoškolních aktivit pro studenty, pořizování pomůcek, ale také můj další profesní rozvoj nebo sdílení vlastních zkušeností s ostatními učiteli. Neméně důležitá je pro mě komunikace se studenty o tom, co je zajímá, co je pro ně přínosné a co méně. Z jejich zpětné vazby se pak snažím výuku přizpůsobit tomu, co potřebují.

A kdybys měla popsat, jak ty osobně jako učitelka informatiky vnímáš situaci v České republice? Obnáší to něco jiného než učení jiného předmětu, třeba zeměpisu? Setkala ses někdy třeba i s nepochopením ze strany rodičů? Přeci jen i mnoho dospělých lidí nezná potenciál technologií, proto nemusejí ani chápat některé kroky.

S výukou jiného předmětu nemám zkušenosti, tak to nemohu porovnávat. Určitě je však Informatika předmět, kde se ve třídě sejdou žáci s velmi rozdílnými znalostmi a dovednostmi než v ostatních předmětech. Také lze vzhledem k jejímu širokému záběru, v rámci kterého by měla jít ruku v ruce také s digitální gramotností, na rozdíl třeba od jazyků, těžko říci, kdo je v informatice pokročilejší. Často se tak na každém stupni začíná znovu a znovu. Informatika je v České republice většinou vnímána jako méně důležitý předmět, což je škoda. Problém vidím také v nedostatku kvalifikovaných učitelů.

Co funguje, jsou komunitní skupiny, ve kterých učitelé vzájemně sdílí své zkušenosti, například Informatikáři informatikářům (http://ii.jsi.cz), které nastartoval projekt Google a Jednoty školských informatiků anebo Google Education Group (http://www.gegcr.cz/), kde se potkávají učitelé využívající technologie napříč předměty. Takové skupiny mají potenciál inspirovat a nabalovat další nadšené učitele.

Změny v rámcovém vzdělávacím programu by pak měly definovat jasné (na platformě nezávislé) výstupy na jednotlivých stupních vzdělávání tak, aby bylo možné navazovat. Tam, kde je nedostatek kvalifikovaných učitelů nebo obava z nové výuky informatiky, by měly pomoci právě vznikající učebnice projektu iMyšlení (http://imysleni.cz/ucebnice-a-vyukove-materialy/).

A veřejnost? Často zde panuje mýtus, že „programování“ nebo informatické myšlení je jen pro vybrané nadšence. S tím nesouhlasím. Jedná se o další, v dnešním rychle se měnícím světě, velmi efektivní způsob myšlení. Programování nebo robotika také není, zejména na nižších stupních vzdělávání, hlavním cílem výuky informatiky. Jedná se o nástroj, kterým lze rozvíjet určitý druh myšlení nebo způsob řešení problémů, a to nejen o hodinách informatiky. Dá se dělat i bez počítače a rozhodně to není o hodinách učení se příkazů programovacího jazyka jako slovíček.

Co považuješ z učitelské perspektivy jako největší problém? Je možné v českém prostředí využívat i moderní technologie, nebo jsou pro školy finančně nedostupné?

Vybavení škol technologiemi často neodpovídá potřebám 21. století. Chybí také personální zajištění bezproblémového provozu, nejen počítačových, ale i dalších odborných učeben pro využívání technologií. Problém může být také s financováním některých pomůcek, každý nákup se pečlivě zvažuje, a ne vždy si škola může dovolit modernizovat učebnu, koupit něco na vyzkoušení, koupit vše potřebné, anebo v dostatečném množství. Počítačové učebny pak nedostačují svou kapacitou, aby byly dostupné vždy podle potřeb vyučujících různých předmětů. A tak technologie, jako nástroj, zůstávají málo provázané s ostatními předměty, a přitom se bez nich v dnešním světě neobejdeme.  Podpora studentů, aby měli možnost pracovat s nejmodernějšími technologiemi, přitom přináší mnoho výhod.

Je ale třeba zmínit, že přestože jsem mluvila o nedostatečné vybavenosti škol, tak rozvoj informatického myšlení není bezpodmínečně závislý pouze na nejmodernějších technologiích.  Neměli bychom se tedy „vymlouvat“ na vybavení, ale pustit se do jeho rozvoje hned, s tím, co máme k dispozici. Jedná se o styl myšlení, který se dá rozvíjet i bez počítače. A umět řešit problémy jako informatik se hodí i pro běžný život.

Zaznamenal jsem trend ozobotů a dalších robotických hraček, na kterých je možné učit programování. V čem je podle tebe jejich největší přínos?

Robotika by na základních ani všeobecně vzdělávacích středních školách neměla být cílem výuky.  Jedná se nástroj a nemusí být využívána pouze v informatice. Je to skvělý prostředek, který pomáhá do škol přinést problémy z reálného světa, a to nejen pro rozvoj informatického myšlení, ale také pro rozvoj kompetencí důležitých v 21. století. Nevíme, na jakou budoucnost naše žáky připravujeme, ale víme, že se budou potřebovat umět rozhodovat, reagovat na změny. Pochopit problém a hledat řešení, což je právě informatické myšlení, používat logické myšlení a matematickou, čtenářskou a digitální gramotnost. Budou se muset také umět učit, pracovat v týmu, být kreativní, dotahovat věci do konce, pracovat s chybami, prezentovat, obhajovat, ale také se vzdávat vlastních myšlenek. A tohle všechno se dá s roboty velmi přirozeně rozvíjet.

3D-qlKDQPodle vlastní drobné rešerše na internetu se domnívám, že některé pomůcky, jako právě ozoboti, jsou velice snadné na ovládání. Našel jsem na internetu i plno návodů na různé hry a cvičení. Jaké jsou tvé vlastní poznatky z reálného světa a praxe? Dokáže běžný český učitel zavést prvky moderních technologií do výuky?

Tak třeba zrovna Ozoboti jsou strašně fajn. Ozobot je malý robůtek, který se vejde do kapsy a na první pohled se může zdát, že toho zas až tolik neumí. Jeho „superschopnost“ je sledování čáry. Ale právě v jeho jednoduchosti je síla. Navíc jeho vývoj probíhá v Praze, a tak rádi říkáme, že je to americký robot s českým srdcem, za kterým je úžasný příběh šikovného českého studenta, absolventa Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Na rozdíl od podobných robotických hraček, jsou Ozoboti autonomní (řeší úlohy nezávisle na dalším zařízení) a dají se „programovat“ Ozo kódy i bez počítače, jen pomocí barevných fixů. Ale jdou programovat také na počítači, kde se kód naprogramovaný v prostředí Ozoblockly nabliká do Ozobota, a ten pak může dělat cokoli. Třeba naprogramovanou choreografii pohybů a světelných efektů na vybranou písničku, demonstrovat fyzikální jev, kontrolovat doplňovačku na tvrdé a měkké „i“ nebo hledat cestu bludištěm.

Mimo školní výuku s Ozoboty, pořádáme workshopy pro děti od 8 let, ale často školíme i další učitele, nejen informatických předmětů… Ozobotů se totiž nebojí ani učitelé, a to je skvělý začátek cesty k využití robotů ve výuce nejen informatických předmětů.

Imod3niATakže myslíš, že pro průměrného českého učitele není problém se naučit s moderními technologiemi, které se hodí k výuce?

Problém to je z různých důvodů. Začíná to u podpory vedení, přes vybavení škol, po zajištění správy odborných laboratoří. Po překonání těchto překážek, je to pak u samotných učitelů o ochotě věnovat se sebevzdělávání i ve volném čase, ale také o strachu z nových věcí – nebát se zavádět nové věci do výuky dřív, než je dokonale sám ovládne (to je totiž téměř nedosažitelné). Role učitele se mění, stává se z něj spíše průvodce, který předkládá žákům možnosti a pomáhá jim se v nich zorientovat. Škola dnes není jediným nositelem informací a žáci, kteří se o něco zajímají, pak často ve vybraných oborech vědí více než učitel, a toho by měli učitelé využívat.

Měli bychom zmínit, že sama patříš mezi učitele, kteří se aktivně zajímají o nové trendy. Byla jsi dokonce v Americe, pokud se nepletu, kde jsi měla možnost navštívit vesmírné centrum. Je v Česku dostatek možností, kde mohou učitelé, ale i ostatní aktivní lidé, hledat inspiraci a přiučit se novým trendům?

Ano, loni jsem se díky společnosti Honeywell, která každý rok vybere 200 učitelů z celého světa na „učitelskou vesmírnou akademii“, dostala na úžasný týden v Americkém vesmírném a raketovém centru v Huntsville v Alabamě. Byl to týden plný ukázek a sdílení zkušeností, jak se dá výuka přírodních věd, technologií, inženýrství, umění a matematiky (tzv. STEAM) propojit na pozadí vesmírné tématiky. Kromě zážitků mám i spoustu kontaktů na učitele z celého světa a dál společně sdílíme naše nápady, materiály a zkušenosti. Těší mi, že jsem přivezla inspiraci i pro naše fyzikáře. Přes léto mi kamarád pomohl připravit měřicí zařízení pro modely raket, které pak fyzikáři se studenty odpalovali v rámci astronomického kurzu a měřili jejich zrychlení.

Tak to je perfektní. Dokážu si představit, že odpalování raket bude pro studenty velice atraktivní. A je tedy v česku dostatek možností pro vzdělávání a inspiraci učitelů v tomto směru?

Nevím, co je to dostatek, ale myslím si, že aktivní učitelé najdou inspiraci i v rámci České republiky, i když příležitost moci nahlédnout, jak „to dělají“ jinde, je skvělá a dává člověku větší nadhled, další inspiraci a podněty k zamyšlení.

Díky sociálním sítím je snazší dostat se do různých, nejen učitelských komunit, českých i zahraničních, kde lze trendy sledovat… Pro informatikáře je tu například úžasná Letní škola učitelů informatiky v Lipnici nad Sázavou, kterou pravidelně pořádá Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Výše zmíněné komunitní skupiny učitelů. Pak tu jsou různé akce, konference, kde se potkávají učitelé nejrůznějších předmětů, jako Učitel IN, Počítač ve škole, Učitelský summit, GEGFest a mnohé další. A nesmím zapomenout na nadšenecký elektronický časopis e-Mole, který se věnuje právě zapojení technologií do výuky napříč předměty.

Jaké pomůcky používáš ve svých hodinách ty osobně?

Jak již zaznělo, učím informatiku, tak samozřejmě využíváme počítač, ale také roboty, výše zmíněné Ozoboty, Lego Mindstorms, mBot MakeBlock a platformu Arduino nebo třeba i 3D tiskárnu. Nově máme laserový plotter. Podporuji využívání měřicích systémů v přírodovědných předmětech.

Můžeš pro lepší představu popsat, jak vypadá výuka s těmito učebními pomůckami, nebo možná hračkami, v tvém podání? Co všechno se děti mohou tímto způsobem naučit?

Tak když začneme u Ozobotů, jako úvod k robotice si povídáme o robotech, ukážeme si, jak fungují, a že roboti, kteří sledují čáru, se často používají třeba v Motolské nemocnici… Studenti pak řeší, nejprve bez počítače, různá zadání, kde má Ozobot například dojít z domova do školy nebo najít nejkratší cestu mezi městy, to už je problém obchodního cestujícího. Následně přejdeme k želví grafice, což je vlastně programování křivek, kde se studenti seznámí s programovacím prostředím Ozoblockly, základními příkazy a nahráváním programu do Ozobota. Pak již přímo v Ozoblockly můžeme řešit různé robotické úlohy – přípravu na robotické SUMO, kde obdobně mohou pracovat s Lego Mindstorms nebo mBoty, další řešení úloh, demonstraci jevů, až po tvoření umění, hraní divadla či přípravu choreografií. Lego roboty nebo mBoty lze, kromě „robotických“ úloh, využít třeba i jako měřicí přístroje a analyzovat získaná data ze senzorů. Nebo v případě mBota ovládat projekty vytvořené v mBlock (obdoba prostředí Scratch) prostřednictvím jeho senzorů. Na robotech je skvělé to, že vždy dělají, co mají naprogramováno, ale málokdy je to to, co jsme chtěli, aby dělali. To, že jsou hmotní a poskytují okamžitou zpětnou vazbu o tom, zda fungují, či nikoliv, většinu studentů motivuje ke zdárnému překonávání chyb. A pak jsou tady samozřejmě všechny ty výše vyjmenované kompetence pro 21. století od porozumění problému, přes spolupráci, až po prezentaci. Roboti studentů mezi sebou mohou soutěžit, studenti zpracovávají získaná data nebo jim vytváří webovou stránku, fotí, natáčí videa, dokonce připravují prezentaci jejich řešení od konstrukce po software a design.

K6zSFE5QKoukám, že s roboty se toho dá dělat opravdu hodně. Mohla bys ještě přiblížit, jak využíváte třeba tu 3D tiskárnu?

3D tisk představuje také vynikající technologii, která podporuje kreativitu studentů. Prváky s 3D modelováním seznamuji v hodinách věnovaných počítačové grafice „od rastru k vektoru a výš“ – kde modelují medovníček i s polevou, který vytiskneme a celý advent pak visí na stromečku před ředitelnou. Sekundáni si modelují vánoční vykrajovátko podle svého návrhu. A terciáni v týmu navrhovali model středověkého katapultu, ověřovali a vylepšovali jeho fyzikální vlastnosti. V rámci eTwinningového projektu se poměří s ostatními zapojenými evropskými školami, komu dostřelí kataplt dál. Zároveň také své modely sdílí.  Je dobré zmínit, že studenti mají k 3D tisku přístup i mimo hodiny informatiky, a mohou tak tvořit své vlastní modely.

Hanko, co tebe nejvíce baví na profesi učitelky?

Učím nejenom studenty, ale také sama sebe, často se učíme společně. Každá třída, každá skupina, každý student je jiný. Práce s mladými lidmi, která není nikdy stejná, mi dává motivaci na sobě pracovat a hledat nové cesty, jak jich co nejvíce zaujmout, ukázat jim možnosti, a pak sledovat, když pracují, tvoří a daří se jim, nejen v informatice.

Kdybych si na závěr zahrál na pověstnou zlatou rybku a splnil ti jedno jediné přání. Co bys chtěla, aby se změnilo v českém školství?

Moc se mi líbí propojení STEAM, což je spojení vědy, technologií, inženýrství, umění a matematiky. Líbilo by se mi, aby škola nebyla x krát 45 minut, aby se nemusela se zvoněním přerušovat práce, ale aby se znalosti získávaly zároveň s dovednostmi je používat. K tomu by bylo potřeba mít dobře navrženou blokovou výuku (nejen STEAM) v tandemech učitelů, kteří by spolu měli čas a chuť komunikovat.

Hanko, děkuju, že sis udělala čas. Snad se ti povede, co nejvíce dětí přivést k technologiím.

Ráda jsem k tomuto, aspoň pro mě zajímavému, tématu řekla pár slov.

Komentáře

Nahoru