Představa, že to vzdám, mě děsí víc, než představa, že mě to zabije: Jak vznikl post-it za 3 miliony?

Michal Sobel se na svém webu krásně rozepsal o tom, jak s Přemkem už od základní školy válčí s realizací svých nápadů. Je to příběh, který si rozhodně musíte přečíst. Najdete v něm spoustu inspirace a podpory, uvidíte, jak to v životě realisticky funguje a rozhodně se i zasmějete. I když Michal sám napsal, že si prostě potřeboval pobrečet do polštáře, celý příběh je vylíčen spíše s nadhledem a s notnou dávkou vtipu. A protože je ještě proložen vtipnými obrázky, je zaručeno, že jak začnete číst, nebudete schopni se odtrhnout.

1_0-postit-3m-900px-3

 

Odstartoval to zdánlivě nevinnej slib, dvou naivních puberťáků. Byl srpen 2004, naše poslední prázdniny na základce, když jsme s Přemkem začínali první společnej projekt  —  web o filmech, Coming Soon Planet.

„Uspějeme jen v případě, pokud vytvoříme službu, kterou bude používat Honza v Česku, John v New Yorku i Yuēhàn v Hong Kongu. Která posunutím hranice možnýho, přinese každýmu takovou hodnotu, že si bez ní nedokáže představit život a podle toho za ní zaplatí. A na tom vybudujeme společnost, která bude posouvat hranice další století.“ zněl náš slib.

Když se nám ho nedařilo dodržet ani u třetího projektu, o tři roky později, začalo mi docházet, že jsme v ringu, u kterýho neznáme pravidla.

20_1-projekty-900px-6

O další 4 roky později, v roce 2010, jsem si připadal jak kdybychom se nehnuli ani o milimetr. Na kontě jsme měli 7 neúspěšnejch projektů a 7 let za náma.

„Není to fér,“ říkám „od rána do večera zavřenej mezi 4 stěnama. Rodiče mě nedotujou, chlastat nechodím a přesto ti, co se posledních 7 let chodili každej víkend vylít jak hovada, na tom jsou líp než my. Co pořád dělám špatně?“ dohání mě zoufalství.

Pokud chceme vyhrát válku, nemůžeme se nechat zlomit prohranou bitvou. Ikdyby jich mělo být dalších sedm.“ odpovídá Přemek a při tom v ruce svírá Umění války.

A tak se zvedám, otřepávám a zhluboka nadechuju. Po osmé vstupujeme do ringu, bez pravidel.

3_2-projekty-900px-7

 

Ding! Ding! Ding! Osmý kolo začíná: Starthead

Leden 2011, 1. měsíc

S Přemkem hledáme co bude náš další projekt. Ať to bude cokoliv, potřebujeme na to peníze. Posledních 7 let vysálo naše účty až na nulu.

Narážíme na řešení, Kickstarter. Je to skupinový financování nápadů svýma fanouškama. „Máme vyhráno!“ shodujeme se nadšeně, i když ještě netušíme, na co ty prachy budeme vybírat.

„Pouze pro projekty z USA.“ bolestivě dopadá pravý hák podmínek Kickstarteru, na naší čelisti.

„Přece to není jediná služba?“ ptám se sebejistě. A tak hledáme podobný služby. Jenže k našemu údivu, nikde se nám nedaří najít žádnou podobnou. Zdá se, že jsme našli trh, který je starý sotva půl roku. A tak Přemek navrhuje „Udělejme vlastní službu, ale bez omezení.“

„To je hezkej nápad, ale pořád neřeší náš problém. Nemáme na to peníze.“ dodávám. Takže se rozhodujeme udělat to, co jsme ještě nikdy v životě nedělali.

Získáme deset milionů korun na nápad od investora

Únor 2011, 2. měsíc

Víc totiž nemáme. Jen nápad. Žádnej prototyp, žádní zájemci, žádní zákazníci, prostě nic. Jedno, ale víme jistě. „Už žádný kompromisy. Buď ho seženeme na to co máme, nebo to nebudeme dělat.“ shodujeme se. Jenže jak?

A jako každý správný startup, začínáme doménou. Zjišťujeme, že k doméně potřebujeme název. A k názvu je potřeba analýza s identitou. Po měsíci vymýšlení a navrhování vizuálního stylu to konečně máme: Starthead. Samozřejmě to byl naprosto neefektivně využitej čas. Měli jsme se věnovat hledání zákazníků a ne vymýšlení názvu.

1_4-starthead-700px-1

 

Jako další sepisujeme brožuru, proč skupinový financování má smysl. Obepisujeme seznam investorů. Odpovědi plní schránku a já začínám tušit, že dneska budu brečet do polštáře.

Přežijeme střet s realitou?

Duben 2011, 4. měsíc

2_5-maily-od-investoru-700px-1

 

„Nápady jsou bezcený. Tým a provedení jsou nejdůležitější!“ zní mantra investorů.

„Proč se teda nezajímají kdo jsme, proč to děláme, čeho chceme dosáhnout?“ s údivem v obličeji pročítám už pátou odpověd, která řeší nápad, ale nikoliv tým. „Pojďme mezi lidi, tohle nefunguje.“ navrhuju.

S nadšením vyrážíme k prvnímu setkání se startupovou scénou, do Prahy, na zahájení StartupYardu. Tahle historka asi nejlíp vysvětluje tehdejší stav.

10 minut po zahájení do místnosti vchází týpek v motorkářským obleku. Míří k poslední volné židli v první řadě. Jiná na něj totiž nezbyla. Vytahuje iPhone a s dosedem na židli k němu upíná veškerou pozornost. Těžko říct co na něm dělá, ale je dobře vidět, co nedělá. Nevěnuje pozornost jedinýmu startupu, kterej se metr od něj prezentuje. Jen občas do ticha pronikne jeho smích. Kdo ví čemu. „Proč sakra vůbec chodí na takový akce, když ho nezajímají?“ vrtá mi hlavou.

3_6-blahoradar-700px-1

 

O chvíli později zjišťuju, že je to investor. Nechápavě kroutím hlavou „Tohle je ta startup scéna plná stars, hackers, motherfucking pterodactyls kde si všichni pomáhají? Vypadá to spíš jak Hunger Games. Pár idiotů bojuje na život a na smrt, zatímco ti nahoře se baví.“

Vracím se zpátky do Brna s dost smíšeným pocitem. Když se to opakuje na dalších třech akcích, začíná mi docházet, že tudy cesta taky nevede.

Následující měsíc objíždíme investory osobně. V Praze sice jsme už 4 dny z týdne, ale bez jedinýho výsledku. Nejlepší přístup ze všech měl překvapivě Black Lex (David Dostal a Przemyslaw Kuffel) o kterých jsme slyšeli poprvé a pak Miton, kteří už všichni dobře znají (v čele s Ondrou Raškou, Milanem Zemánkem, Tomášem Matějčkem a Michalem Jirákem). Jenže ani je jsme nezaujali natolik, aby investovali. Od zoufalosti nás už dělí jen člověk, kterej má víc zubů než kytovec, Mara.

„Omylem jsem na závodech našel někoho, kdo by chtěl investovat.“ prohazuje mezi řečí, jakoby o nic nešlo. A o týden později padá otázka, která má změnit směr mýho pocitu o 7 letým přešlapování na místě.

Přestěhujete se?

Červen 2011, 6. měsíc

Předcházel jí Marův pitch známýmu z PPF, který o minutu později dodal „Nápad je to hezkej, ale my neinvestujeme pod milion EUR.“

Sakra.

Těžko říct na kolik to bylo slušný odmítnutí nebo skutečnej nezájem, ale přecejen to někam vedlo. K vedlejšímu stolu, kde seděl technickej ředitel pražské IT firmy. „Tohle by mě zajímalo, máš k tomu něco víc?“ ptá se. A Mara předává můj email s číslem.

O pár dní později jedeme do Prahy a tam padá klíčová otázka investorů. „Když vám řekneme, že do toho jdeme, přestěhujete se?“

„Lepší než sedět se založenýma rukama.“ Shodujeme se a přistupujeme na podmínky, který nám tehdy připadaly naprosto v pořádku:

  • 60 % patří investorům, 40 % nám. Hlasovací práva na čtvrtiny (Přemek, já a 2 investoři). To je cena za pouhej nápad bez fungujícícho produktu.
  • Plat budeme mít až dosáhneme zisku. Výdaje schvaluje investor. Později se to ukázalo jako velká chyba.
  • Za 90 dní spouštíme. Termín, kterej vypadal naprosto reálně, do doby, než přišel tým.
  • Vývojový tým nám přiřadí. Přiřazenej tým už nikdy.
  • Bude se to programovat v Javě, kterou Přemek neovládá. Java v tomhle případě byla jako kanón na vrabce.

O 12 hodin později už nebydlíme v Brně, ale v Praze s přislíbenýma deseti milionama korun. V zasedačce čekáme na tým, pro který nemáme zadání a já si až teprve teď všímám certifikátu, co visí na stěně.

1_8-omg-700px-1

 

Tým doráží a já se dozvídám, že absence zadání není problém. Tady se pracuje agilně. Waterfall je známka punku. Punkeři tady nemají místo. Agilní je vývoj, agilní je káva, agilní jsou i fixy na flipchart. Tohle je doupě agilních nadsamců. Už začínám chápat proč na stěně visí OMG.

Přemek objevuje, že 29. července je TechCrunch Ad Hoc Meetup ve Varšavě, pro 70 lidí. Se slovy „Jednodušší cestu jak se dostat na TC mít nebudeme.“ nás okamžitě přihlašuje. Bylo to o chlup. Po pěti minutách jsou všechny místa obsazený.

Jak jsme se nedostali na TechCrunch

Července 2011, 7. měsíc

1_9-brno-warszaw-700px-1

 

Se 100 kusy ještě horkých vizitek vycházím z tiskárny a nasedám do auta. Je 10.42 a vyjíždíme z Brna do Varšavy, kde musíme být v šest hodin.

Hranice přejíždíme o půl hodiny dřív, když zjišťujeme, že v Polsku silnice lemuje něco, co připomíná Hot Wheels dráhu.

 1_10-brno-naprawa-mostu-700px-1

„Viděli jste tu ceduli?“ ptám se. Začíná mi docházet, že to nejsou dráhy pro Hot Wheels. Ale rozebraný mosty, čekající na opravu.

„Aou…“ zazní autem. A za horizontem se objevuje to, co dobře známe z D1.

1_11-zacpa-700px-1

 

Tři hodiny ztrácíme v zácpách a omezeních. „To nemáme šanci stihnout!“ hystericky křičím v autě 21 kilometrů od Varšavy a 10 minut před zahájením Meetupu.

O hodinu a půl později, s balíčkem vizitek v jedné ruce a zoufalstvím v druhé, vcházíme do kavárny.

„Je to vůbec tady?“ ptám se. Nikdo nemá jmenovku a všichni se už baví mezi sebou. Něco mě, ale napadá.

Odcházím si na záchod umýt ruce. Za minutu jsem zpátky a rozvazuju si boty. V ponožkách stoupám na židli a pronikavým tónem pískám na prsty. Baristka tlumí hudbu. A s upřeným zrakem celé místnosti začínám: „Hi guys. I’m Michal from Starthead. I’m so sorry that we’re late …“

Mělo to jeden problém. Tohle mě napadlo, ale až po cestě zpátky.

Ve skutečnosti jsme vešli, rozhlídli se a se slovy „Serem na to. Jedem domů?“ po dvou mintách zase odešli. Nemusím připomínat, že pro tohle jsme si jeli 9 hodin s vidinou dalších 9 zpátky.

Stovka vizitek se rázem změnila na token zbabělosti a my usedáme do ještě zahřátých sedaček auta. Cestou zpátky mi v hlavě rotuje jediná otázka: „Takhle se chová někdo, kdo chce změnit svět?“

Byl to 20 hodinovej výlet pro 2 minutovou lekci. A to nám ještě nedocházelo, co na nás čeká další týden v Praze.

Zakládání americké společnosti a bankovního účtu z Česka

Srpen 2011, 8. měsíc

1_13-clarkson-700px-2

 

„Chceme letět do států založit Inc. ať si tam můžeme otevřít i bankovní účet.“ vysvětluje Přemek investorům. Představa výletu za sto tisíc se jim nelíbí.

Dochází mi, že z 10 000 000 Kč ve skutečnosti rozhodujeme o těch sedmi nulách. „Můžete mi poslat tabulku se všema výdajema?“ snažím se získat kontrolu zpátky i nad tou jedničkou. „Řeknu Martě ať to připraví.“ odpovídá jeden z investorů.

Začíná se mi zdát, že agilní vývoj je spíš anarchie. A co ten bankovní účet?

Crowdfundingový startup bez historie z východní Evropy je pro banky to samý, co sex pro papeže. Do poslední nás odmítají. Dokonce i PayPal reaguje jednou za 14 dní. Tohle je horor.

Kdo mohl tušit, že založení účtu a společnosti bude problém, i když máme peníze. Joo, schopnosti se s penězma nezvyšují. Co je horší, termín 90 dní vývoje se blíží ke konci. Nastává čas spuštění služby.

Vejce nebo slepice?

Září 2011, 9. měsíc

Jenže není co spouštět.

1_14-todo-700px-1

 

Největší problém? Nedaří se nám sehnat projekty. Nechtějí k nám jít, protože nemáme fanoušky, kteří by jim pomohli zafinancovat nápad. A fanoušci? Ty nezajímáme, protože nemáme projekty, na který by se mohli dívat.

Jak z toho ven?

1_15-vejce-slepice-700px-1

 

„Uděláme hustej předregistrační web!“ zní moje elegantní řešení. Asi jako kladivem opravovat sklenici.

Po týdnu plnýho koše roztrhaných nápadů a půl litrové lahve slz, se moje nadšení mění v zoufalost. Až jednoho odpoledne měníme kancelář za kavárnu a Mara dostává napád.

16-maruv-napad-700px-1

 

Byl to skvělej nápad. Jenže jak to bývá, provedení je důležitější.

O měsíc později spouštíme předregistraci s očekáváním desítek projektů, který nám přitáhne.

18-predregistrace-700px-1

 

Přitáhla jednu, velkou, hnusnou, tlustou nulu. Žádnej projekt.

V deset večer mi dochází rozsah selhání mýho řešení. Mara přináší láhev vína na uklidnění. A já zjišťuju, že kromě jedinýho projektu, nemáme ani vývrtku.

„Do hajzlu už!“ řvu abych se uklidnil z vína, který mě mělo uklidnit. „Jak mám sakra otevřít víno bez vývrtky?“ ptám se kuchyňské linky v domnění, že mi nějaká z přihrádek dá odpověď.

A překvapivě dává.

Pracuj s tím co máš, ne s tím, co bys chtěl mít

Říjen 2011, 10. měsíc

Nebyla to tak kuchyňská linka, jako Přemek z druhýho pokoje. Prohledávám byt, když zjišťuju co za poklady tady máme.

19-na-byte-700px-2

 

Zmateně pobíhám kolem otevřené skříně a moji pozornost si získává ramínko.

„Ten kovovej hák v dřevě musí nějak držet.“ říkám si. Začínám s ním točit a hele, vrut! Jako McGyver beru láhev vína, hák z ramínka zavrtávám do špuntu, zatáhnu a… korek je v láhvi, hák na druhé straně místnosti.

S výrazem berserkera připravenej rozmlátit všechno co mi příjde pod ruku mě napadá poslední řešení. Natočit hák o 45° aby se nevytrhl.

20-vino-700px-1

 

Špunt je venku! Najednou mi to docvaklo.

Nemohli bychom takhle získat i projekty? Jen s tím co máme?

Listopad 2011, 11. měsíc

Mohli.

Další týden pečlivě hledám a obepisuju stovku designérů, který jsem si vybral na Behance. Pro každýho zvlášť upravuju šablonu emailu. A funguje to! Další den na mě čeká přes 40 nových mailů. A první 3 žádosti o vložení projektu!

Jedna z odpovědí mě zaskočila. Je od Oscara, šéfa galerií na Behance. Musel být jedním z těch designérů, který jsem obepsal. Líbí se mu co děláme i naše identita. Tweetují o nás a nabízí spolupráci.

„Světlo na konci tunelu!“ budím Přemka ve tři ráno a dodávám „Škoda, že nejsme v NYC. To bych se s ním mohl hned sejít.“
„Možná mám řešení.“ navazuje Přemek další den ráno na rozhovor a posílá přihlášku do inkubátoru TechStars.

1_21-techstars-700px-1

 

Jenže bez doporučení nemáme šanci.

„Myslím, že Robin byl v Techstars…“ říkám nejistě a píšu mu email. V pátek, dva dny před ukončením přihlášek odpovídá „Jo, klidně vás doporučím.“

Skvělý.

Máme dva dny na dvě videa, který mezi stovkama ostatních musí zaujmout. V životě jsem žádný netočil, nestříhal a nemám ani kameru. V Praze to nemáme šanci natočit, natož sestříhat. V Brně na to nemáme prostory. Navíc je víkend a všichni jsou pryč. Tak jak to k sakru máme dát dohromady?

Světlo na konci tunelu začíná připomínat světlo protijedoucího vlaku.

1_22-choochoo-700px-1

 

Mezi 1 480 přihláškama z celýho světa si nás David Tischvšiml, tak nějak

Leden 2012, 13. měsíc

V sobotu odpoledne už natáčíme s půjčenou kamerou. První problém na sebe nenechává dlouho čekat. „Já jsem to asi ty dvě hodiny natáčel na jeden záběr. Sorry, pojďme to sjet znovu.“ přiznávám. Začíná být jasný, že kvalitou tohle video vyjímečný nebude. Vyčerpaní o půl páté ráno odpadáme.

„Půjde z toho něco použít?“ ptá se Přemek při odchodu mezi dveřma.
„Doufám.“ odpovídám a usínám po cestě do sprchy.

O 4 hodiny pozdějí vstávám, s jedinou otázkou. „V čem se sakra stříhá video?“ Pamatuju si to jako jeden 16 hodinovej panickej záchvat, kterej skončil v pondělí v jednu ráno. „Jak to mám exportovat ve vyšším rozlišení? Sakra, tohle musí stačit. dodávám a tentokrát usínám na klávesnici.

Za dalších 6 hodin s pořádným spánkovým deficitem, vyjíždíme do Prahy, připravit neveřejnou beta verzi. Pořád funguje tak nějak z poloviny. Až večer, když sepisujeme přihlášku, nám dochází, že přístup jde pouze na IP. Je 12 minut před půlnocí, programátoři to už nezmění a Přemek nemá jak. „Snad to nebude takovej problém. Pokud je to zaujme, určitě napíšou, že chcou vidět víc.“ a odesíláme přihlášku.

„Ty vole, my jsme to fakt zvládli!“ nevěřícně vykřikuju s úlevou po tak šíleným víkendu.

O 3 měsíce později vychází rozhovor s Davidem Tischem (zakladatelem TechStars), když tahle část mě zaujala.

22-tisch-700px-1

 

Neke… on si nás nespletl s Čečnou! Takže samozřejmě masivní úspěch, který jsme oslavovali bouchnutím flašky kyanidu.

Mezi tím mi v inboxu přistává mail od investorů. Vida! Je to tabulka nákladů, o kterou jsem žádal půl roku zpátky.

23-sok-a-naklady-700px-1

 

Pivot?

Únor 2012, 14. měsíc

„Tohle stálo 3 miliony?“ tuhne mi krev v žilách.
„To jsou běžný částky. Navíc to máte bez naší marže.“ argumenují investoři.

24-facepalm-700px-2

 

Nechápu proč jsem si to nepohlídal dřív. Něco musíme změnit. Tohle nefunguje.

25-predpoklad-realita-700px-2

 

Máme desítky kreativců s nápadama, ale nemáme ani jeden kompletní projekt. Největší překážka je příprava, která autorům trvá až 4 týdny. Musí totiž:

  1. Vytvořit video.
  2. Vymyslet popis.
  3. Zjistit výrobní náklady nápadu.
  4. Vypočítat si cenu odměn, aby vybrali peníze na jejich výrobu a ještě na realizaci nápadu.
  5. A musí si zajistit výrobu s dodáním odměn.

Nedaří se nám sehnat lidi, kteří už tohle všechno mají. Zato máme spoustu lidí, kteří chtějí za minimální námahu, zjistit skutečnej zájem o svůj nápad.

„Udělejme Starthead 2.0,“ navrhuje Přemek a pokračuje „kreativec nasdílí nápad. My dodáme fanoušky. Pokud jich třeba 20 klikne na like, autorovi se odemkne možnost vyplnit další informace. A tak dokola, až se dostane k financování. Na konci bude mít dost fanoušků na to, aby vybral všechny peníze.“ uzavírá svoje řešení.
„Zvýšíme úspěšnost projektů, moderování přehodíme na fanoušky a vytvoříme něco, co neexistuje. Tohle je elegantní.“ dodávám.
„Ale musíme začít znovu. Naprogramujeme si to sami, s vlastním týmem ve vlastních kancelářích.“ zakončuje Přemek to, co oba dobře víme, že znamená pivot.

Co na to investoři?

Duben 2012, 16. měsíc

26-investori-700px-1

 

„V žádným případě! Vymyslete něco jinýho.“

Tak znovu, srozumitelněji a na tabuli s agilníma fixama. Asi jsme špatně vysvětlili krásu našeho řešení.

„Ne, tohle nebudeme dělat. Spustí se to, co tam je teď. Byly by to vyhozený peníze.“ diktují investoři.
„To snad po nás chcete kopii Kickstarteru?“ nechápavě se ptá Přemek.
„Proto jsme vám ty peníze dali.“ s naprostou vážností odpovídá jeden z investorů.
„My jsme do toho nešli s tím, že uděláme kopii. My chceme uspět.“ vysvětluju.
„My ustupovat nemáme v čem. To vy vymýšlíte blbosti.“ uzavírají debatu investoři a jeden odchází z místnosti.

Nakláním se k Přemkovi a ptám se.

Má tohle ještě smysl?

Květen 2012, 17. měsíc

„Nemá.“ dodává.

Takže ukončujeme spolupráci. Investor si nechává aplikaci a my si odnášíme název s identitou a třísettisícovým dluhem.

Úžasný.

Začínáme znovu, na Starthead 2.0 jak jsme ho popisovali investorům. Tentokrát už z Brna, lean způsobem, ale zase bez peněz. Už po 5 týdnech spouštíme alfa verzi.

„Nic co by neřešil Evernote.“ zní každej druhej komentář. A mně dochází, že neřešíme skutečnej problém.

Trvalo by 3 roky, než bychom se dostali do úspěšné fáze, jak jsme ji popisovali investorům. Jdu za Přemou a navrhuju drastický řešení. „Ukončeme Starthead a dejme si od všeho dvoutýdenní pauzu. Potřebujeme to.“ Přemek jen přikyvuje.

27-pokracovani-700px-1

 

Naše osmý kolo definitivně skončilo. Zbyl nám i náhrobek. Post-it za 3 miliony. Ten jsme ani nepoužili my, ale brácha na svým startupu.

28-postit-700px-1

 

Pauza nám nevydržela ani 4 dny, když Přemek napsal větu, kterou už moc dobře známe. Která v našich idea-junkie mozcích opět spustila lavinu endorfinů.

„Vím, co bude náš další projekt!“

Všechno nebo nic

Srpen 2012, 20. měsíc

Na týden se zavíráme v bytě, kde od úsvitu do západu děláme na webu s jediným cílem: zjistit zájem novýho nápadu pouhou předregistrací. Po dvou týdnech ji spouštíme a počet vybraných emailů narůstá.

29-pocitadlo-700px-1

 

„Že by?“ s nadějí sledujeme počítadlo. Teď to akorát musíme vyvinout. Zase.

Jeden se ale už musí ptát. Nebylo by lepší konečně si přiznat, že na to prostě nemáme? Najít si jistou práci a ušetřit se dalšího selhání? Pár vybranejch emailů pořád nic neznamená. Neměli bychom se smířit s tím, že sen zůstane snem, než se po deváté ztrapňovat?

30-rocky-700px-1

Tehdy mi to došlo. Představa, že to vzdám, mě děsí víc, než představa, že mě to zabije.

A tak se zvedám, otřepávám a zhluboka nadechuju. Po deváté vstupujeme do ringu.

31-pokracovani-900px-3

Ding! Ding! Ding! Devátý kolo začíná: WeLoveMail

A nám nezbývá než dodat, že pokud toužíte po další porci čtivého textu od Michala, rozhodně navštivte jeho web michalsobel.com nebo ho sledujte na Twitteru @michalsobel.

Zdroj: michalsobel.com

Komentáře

Nahoru