Dnes vyšlo 1 článků

Jan Koudelka: Parkour není jenom o skákání přes baráky a dělání salt

Honza Koudelka patří mezi průkopníky parkouru u nás. S tímto koníčkem začínal ještě v dobách, kdy tento sport v ČR skoro ještě nikdo neznal. Jak vypadá příprava parkouristů, kde a jak trénují? Vnímají parkouristi vůbec ještě strach? Dá se tímto sportem u nás uživit? Přečtěte si exkluzivní rozhovor s člověkem, který dokázal nejenom posunout hranice svých možností, ale také ve velmi mladém věku dovedl zdolat i zákeřnou rakovinu. 

Honzo, ty se věnuješ parkouru, boulderingu a horolezectví. Pojďme to vzít tedy od začátku – jak ses dostal k parkuru?

K parkouru jsem se dostal díky YouTube videím, kde jsem hrozně dlouho sledoval ty největší borce v parkouru. Tehdy to byl ještě hodně mladý sport a u nás se toho ještě o parkouru moc nevědělo. Takže jsem viděl jenom prostřihy z filmů a z nejakčnějších záběrů.

Čtyři roky jsem tenhle sport na YouTube sledoval a odhodlával jsem se, že to půjdu někam zkusit, ale neměl jsem to k tomu žádnou vůli. Až po těch 4 letech se to zlomilo a já šel na svůj první trénink, který skončil už po první hodině absolutní katastrofou. Po prvním tréninku jsem byl hrozně unavený a celé to skončilo svalovou horečkou, kdy mi potom bylo asi týden špatně :-).

Pak jsem začal vyhledávat takové ty nejzákladnější tréninkové programy a zkoušel trénovat sám. První rok byl tragédie, druhý taky, třetí ještě také :-) a až ten čtvrtý rok tom začalo mít nějakou vzrůstající tendenci.

A když jsi začínal, tak tady byly nějaké školy nebo jak vlastně vypadal ten tvůj první trénink?

Když jsem začínal, tak tady ještě žádné akademie nefungovaly, ještě se u nás netrénovalo „pod licencí“.

Všichni jsme začínali za barákem. Já osobně jsem začínal na schůdkách, na které jsme půl roku, takže lidé kolem chodili a klepali si na čelo, že pětadvacetiletý člověk tady skáče na schody :-). Ale díky této průpravě to šlo pak rychle nahoru.

A co se týče nás, té starší generace, tak díky tomu, že jsme začínali všichni pohromadě spolu (trénovala nás parta 5-10 lidí), tak jsme mohli přebírat zkušenosti jeden od druhého.

Vzájemně jsme se pozorovali, kdo co dělá špatně, co se dá zlepšit a učili jsme se vzájemně od sebe. Takže tenkrát to probíhalo spíše v takovém hodně undergroundovém stylu.

Co vlastně vše spadá pod parkour?

Ono je mezi lidmi zažitá taková představa, že parkour je jenom o skákání, eventuálně o skákání přes baráky a dělání salt. Ale tak tomu úplně není. Parkour je plavání, šplhání, je to vlastně jakýkoliv pohyb, který člověka posouvá dopředu.

Zároveň v parkouru existuje různé množství stylů, někdo má rád takové to tančení na zábradlí, někdo rád sprintuje městem a někdo rád trénuje na jednou místě, na kterém si jede sérii pohybů, kterému se říká flow. V podstatě co člověk, to styl parkouru, není to nijak vymezené.

Dá se parkour provozovat kdekoliv anebo je k tomu potřeba nějaká speciální tělocvična?

Určitě k tomu člověk nic speciálního nepotřebuje. Proto se dá parkour provozovat v podstatě všude a jakkoliv. Dneska už je samozřejmě možnost využít také kryté haly, speciální hřiště a tyhle ty věci.

A když triky trénujete a ještě je neumíte, tak je nacvičujete přímo v terénu? Anebo chodíte trénovat do tělocvičny, kde si vše v klidu nacvičíte a až pak jdete zkoušet triky ven?

To je právě rozdíl mezi tou starší a novou generací. Dnešní generace už má možnost bezpečně trénovat na žíněnkách v krytých halách.

Co se týče trénování salt, tak mladí kluci mohou skákat do molitanu, kde nehrozí žádná zranění. My jsme trénovali pouze venku, kde jsme také nacvičovali i veškeré techniky. V halách jsme trénovali až ty extrémnější věci, jako jsou flipy a těžší formy těchto flipů.

Máš třeba jako profi sportovec nějaké pojištění?

Tady tě vyvedu trochu z omylu. Zranění by k parkouru patřit neměla. Zranění jsou v parkouru minimální záležitostí – ale samozřejmě – jak u koho.

Jsou kluci, kteří se zraní každý druhý den. A pak jsou kluci, kteří se zraní během tří let jednou a je to třeba ještě jen nějaké lehké zranění.

Co se týče pojištění, tak můžeš využít klasické úrazové pojištění s nějakým připojištěním. Bohužel pojišťovny s naším sportem mají dost problém a nechtějí parkouristy pojiš’tovat.

Takže lidé se potom schylují k tomu, že do pojištění cpou hodně peněz a moc se jim to pak nevrací. Takže, pokud to más shrnout, tak možnosti pojištění tu jsou, ale já osobně třeba pojištěný nejsem.

Jaké nejvážnější zranění sis způsobil a ty roky?

Tak moje úplně nejvážnější zranění jsem si přivodil svou vlastní nedbalostí, kdy jsem podcenil techniku u jednoho z nejzákladnějších triků – u přeskoku přes úplně obyčejnou zeď.

Akorát při tom skoku jsem trefil kolenem hranu zdi a přepůlil jsem si češku.

To mě mělo odrovnat na 3 roky. Doktoři mi tehdy říkali, že se sportem je konec. Ale já jsem s doktory nebyl nikdy moc zadobře :-).

Jejich negativním prognózám jsem moc nevěřil. Během 3 týdnů jsem se z toho sám dostal i bez nějaké sádry nebo dlahy a trénuju v podstatě normálně dál. Zlomené koleno byla tedy ta nejtěžší věc, která mě doposud potkala.

Co nejčastěji stojí za zraněními v parkouru?

Nejčastěji si za to může člověk sám. Dostaneš se do fáze, kdy máš pocit nesmrtelnosti. Je strašně důležité, aby člověk měl určitou míru sebereflexe i vůči sobě samému, pokud se chce vyhnout jakýmkoliv zraněním.

Já se třeba tehdy dostal do bodu, kdy už jsem začínal být dosti laxní a přestával jsem si dávat pozor. A to je ta největší chyba. Při parkouru je hrozně důležité, aby člověk vždy vnímal, že nic není na 100 %.

Každý skok, i když jej skočíte milionkrát, tak nikdy to není na 100 %. Vždycky je tam to jedno procento, co se může pokazit. Ale jinak mě potkávaly jen samé drobné oděrky, vyvrtnuté kotníky, což jsou zranění, která tě vyřadí na pár dní, ale rozhodně to není nic strašného.

Vnímáš třeba ještě strach při překonávání překážek v parkouru?

Práce se strachem je při parkouru hrozně důležitá. Ten strach by tam měl být vždy.

I když jde třeba jen o základní prvky. Protože ničeho na světě se nebojí jen blázen a takoví blázni pak končí strašně rychle.

A k tvé otázce – třeba u nových triků strach mám. Stejně tak u skoků do velkých dálek na menším prostoru, kde hrozí třeba riziko, že ti třeba podklouzne překážka pod nohama, nebo existuje riziko, že ji přeletíš, narazíš holení atd.

Ale tento „strach“ my parkouristi odbouráváme právě tím, že samotnému nácviku věnujeme třeba 100 pokusů v tělocvičně a až potom trik zkoušíme na překážkách v terénu.

Nicméně – ten strach je tam vždy a určitě by tam i být měl. Respektive – nemělo by jít o strach jako takový, ale o určitou zdravou dávku obezřetnosti.

Jak vlastně vypadá tvůj trénink? Co vše kupříkladu bereš v úvahu při jednotlivých skocích a při jejich nácviku – ať už se budeme bavit třeba o typ materiálu, na který budeš doskakovat atd.?

Musím brát v potaz materiál, na který skáču. Je hrozný rozdíl, jestli budu doskakovat na žulu, kámen  nebo třeba asfalt. Jestli budu doskakovat přímo na hranu nebo se z ní budu odrážet dál a budu tak z jednoto skoku pokračovat dalším trikem. Musím si tedy projít terén, musím se naučit krokování na tu překážku.

Prostě tam nemůžu jen tak naběhnout, ale musím si přesně změřit kroky. Abych věděl, jak mi to vychází. Nejlepší je si to xkrát zkusit někde vedle na něčem bezpečném. A až potom jít na to, co člověk chce.

Bohužel ve spoustě případů to takto bokem natrénovat nejde, takže člověk už musí mít určitou důvěru a odhad ve své schopnosti. My tomu říkáme, že to hecnem :-).

Za ty roky už to člověk má v oku a ty prostě už víš, že doskakuješ například 12-14 stop, kolik máš zařadit síly, jak tu techniku máš provést….

Takže dá se říct, že na 70 % to bývá úspěšné hned. Ale když je to třeba nějaká vyšší překážka, tak na její překonání můžeš trénovat třeba i rok, dva nebo třeba i 3 roky. Ale takto se dá trénovat jenom jedna jediná věc v danou chvíli.

Jak dlouho tak trvá, než člověk získá tu jistotu, kdy si věří natolik, aby danou překážku či prvek „hecnul“, i když to nemá úplně natrénováno?

To je hodně individuální. Jsou prostě dny, kdy věci, které skáčeš standardně, tak ti nejdou a máš prostě blok. Cítíš, že nemáš tak zahřáté svaly tak, jak bys potřeboval. Nebo se ti nelíbí něco jiného, třeba jen to, že trochu více fouká vítr. Jednoduše je to ten den, kdy tě cokoliv může rozhodit a nic se ti nedaří.

Anebo naopak můžeš přijít vyhecovaný od lidí, kteří ti řeknou, že to skočíš. A pak klidně daný trik můžeš dát na první či druhý pokus úplně bez problému.

Když třeba zkouším nový trik, tak než si vše správně odhadnu, nakrokuji a nazkouším, tak mi to může trvat i 3-4 hodiny, než se mi podaří celý trik správně provést. Ale to už jsou věci, které člověk nezná, které si nemůžeš odladit někde jinde než třeba v tělocvičně.

Tvůj sport je hodně o koncentraci. Poznáš třeba už ráno, že dneska není ten správný den jít trénovat?

Ano, poznáš to už po probuzení.

Když se člověk necítí, tak je pak lepší jít zkoušet aspoň základní prvky. Takže když člověk přijde na spot, jak nazýváme místo, kde trénujeme, tak začneš s tréninkem třeba jen malých poskoků na místě a zkoušíš tyhle poskoky na přesnost.

Nezřídka se pak stává, že z tohoto módu „vůbec se mi nechce a jsem dřevo“ to potom vygraduje do módu „jsem bestie, která si dovolí úplně všechno“. :-)

Ale abych odpověděl na tvou otázku – ano – už po ránu člověk pozná, že na to dneska nemá. Anebo třeba také hned po ránu můžeš mít chuť jít dělat nějaké šílenosti. A to je právě zase ten moment, kdy musíš vědět, že se pak musíš krotit a nesmíš to přepálit. Musíš zkrátka vědět, že máš i přesto začít na těch malých věcech a neuspěchat to.

Jak vypadá tvůj každodenní trénink? Dodržuješ nějakou stravu, abys byl neustále fit?

Co se týče celkové regenerace, tak ta je opravdu důležitá. Začíná to jídlem a pokračuje to až k samotnému tréninku.

Co se týče stravy, tak já se už moc nesoustředím na to, co jím. Protože už mám tyhle věci docela zažité a vím, že třeba musím sníst určitě množství bílkovin, abych nehubnul. Vím, že potřebuju spoustu vitamínů, abych se pak necítil unavený. Vím, že do sebe musím dostat také minerály a stopové prvky atd.

Já mám tu výhodu, že jsem právě tohle studoval, takže mám stravu a výživu v malíčku. Jinak stejně jako každý normální člověk, tak se občas přežírám nebo mám diety.

Ale když vím, že mám za sebou pořádně intenzivní trénink, tak na správnou stravu dbám.

Jinak co se týče samotného tréninku a přípravy, je hrozně důležité provádět stretching a zahřát se. Obojí by ti mělo zabrat minimálně půl hodiny, aby nehrozilo nějaké utržení svalu.

Kam bys to chtěl v parkouru dotáhnout? A jaká je vlastně ta nejvyšší meta, které by chtěl každý, kdo se věnuje parkouru, dosáhnout?

Co se týče mě, tak já už jsem několikanásobně přesáhl své původní cíle. Triky, o kterých jsem si říkal, že tohle bych chtěl jednou umět…. tak ty už dávno umím a umím je lépe, než jsem si kdy sám představoval, i když nejsem žádné eso :-).

A co se týče nejvyšší mety pro mladé skokany, tak je to určitě Art of Motion od Red Bullu, co se pořádá v Santorini. Zde se schází ta největší esa z celé planety.

Samotné Art of Motion není ani tak ani o samotném soutěžění, ale spíše si tam jdou parkouristi ukázat triky a ukázat ostatním, jak je mezi sebou napojit.

Takže tou nejvyšší metou je Art of Motion – to je takový sen pro většinu parkouristů.

Podle čeho se na Art of Motion posuzuje, kdo skončí na prvním, druhém nebo třetím místě?

Na Art of Motion hodně záleží na tom, jaké má kdo jméno. Bohužel i sem se už dostala komerce, takže spousta jmen, které na Art of Motion jsou, tam nemají co dělat. A stejně tak spousta skokanů, kteří by se tam naprosto hodili, tak třeba neuvidíš, protože nemají takové promo.

Na samotném Art of Motion se pak hodnotí počet triků, technické provedení triků samotných, jestli došlo třeba k pádu nebo nějakému jinému failu. Ještě se pak hodnotí styl, který je asi nejdůležitější. Protože různé techniky, které se tam předvádí, dokážou v podstatě všichni soutěžící. Je tak důležité zejména to, jak si člověk triky přizpůsobí sám pro sebe.

Parkour může totiž vypadat hodně dřevěně a také může vypadat úplně úžasně plynule. Na této soutěži hraje velkou roli i výsledný vizuální dojem.

Jak na Art of Motion probíhá hodnocení samotných soutěžících?

Na Art of Motion jsou v roli rozhodčích samotní účastníci, kteří Art of Motion v minulosti vyhráli. Aby bylo zajištěno, že ty největší esa budou hodnotit zase ta největší esa. Ale i samotní rozhodčí si tam samozřejmě mohou jít zaskákat.

Jsou třeba i v České republice také podobné soutěže a závody? Anebo jen to výhradně jen zahraniční záležitost?

Tady v Čechách také probíhalo Art of Motion. Už si tedy nepamatuji, jestli se to jmenovalo přímo Art of Motion. Ale bylo to také pod záštitou Red Bullu a celé to probíhalo spíše formou takového přátelského skákání.

Bohužel posledně tato soutěž připomínala spíše závody v tom, kdo se lépe rozseká. Skutečně povedených technik tam bylo opravdu málo a ty kvalitní triky bez chyb provedly jen opravdu ta největší esa. Bylo vidět, že borci, co tam přijeli, byli unavení, špatně protažení anebo neměli dobrou přípravu. Bylo tam dost zranění a spousta kluků se tam docela rozsekala.

Takže my zatím tu světovou úroveň ještě nemáme, abychom mohli soutěžit na Art of Motion.

Ale o spoustě českých jmen se třeba ještě dneska neví, to jsou kluci, kteří se teprve dostávají na vrchol.

Třeba letos jsem už zaznamenal nějaké přihlášky na Art of Motion od českých borců, kteří určitě stojí za to.

Je parkour sport, ve kterém jsou peníze? Anebo je to spíše špatně placený koníček i pro ty světové hvězdy?

Co se týče komerce, tak té se člověk bohužel nevyhne. U komerce ve sportu se můžeš vydat vždy dvěma směry. Buď se vydáš tou dobrou anebo špatnou cestou. O těch špatných cestách se moc bavit nechci, ale raději bych se věnoval těm, co to dělají dobře.

Třeba kluci z In Motion se podle mě vydali tou správnou cestou, Ti vybrali díky crowdfundingu od Čechů a Slováků poměrně velké množství dost peněz a postavili za ně novou halu na parkour, teď postavili další novou halu v Plzni a v Brně…..

A právě kluci z In Motion se o český komerční parkour starají absolutně nejlíp, co to jde.

Starají se o své fanoušky, dělají perfektní kempy a workshopy. A to jsou kluci, kteří jsou schopní si parkourem i vydělávat, protože to dělají nadprůměrně dobře.

A pak jsou tady ty horší směry, které sice začaly také dobře, ale u nich je to pouze o točení peněz a ta kvalita tam prostě není anebo rychle upadá. Naštěstí česká parkourová scéna si tohle umí velice rychle říct, a když že když se něco začne vyvíjet tím opačným směrem, tak o tom během týdne všichni víme a dáváme od toho ruce pryč.

Honzo, tebe parkour živí?

Já si paradoxně vydělávám jako instruktor boulderingu. Jsem lepší skokan, než boulderista, ale parkour neučím a učím bouldering. Já jsem bouldering dělal od svých 10 let do cca 16 let. Potom jsem měl až skoro smrtelné zranění, takže jsem se od toho odchýlil na hodně dlouhou dobu a vrátil jsem zpátky se k tomu zpátky až ve svých 31 letech.

Takže se živím tím, že učím :-). Učím děti a učím dospělé, snažím se lidi připravovat na závody, působím částečně se pohybuju i ve fyzioterapii. Takže se snažím dávat lidem vhled do toho, jak se nezranit, jak správně cvičit atd. Ale hlavně jsem instruktorem boulderingu.

A můžeš zkusit vysvětlit, co to je ten boudelring?

Bouldering je vlastně lezení. Je jedno, jestli se jedná o lezení po umělé stěně anebo po přírodní skále. Boulder rovná se kámen, tedy jedná se lezení po kamenech – bez jištění, kde by výška toho boulderu (kamene) neměla přesahovat 6 metrů (ona každá směrnice to popisuje trošku jinak). A dopadá se do speciálních žíněnek, který říkáme bouldermatky.

Je to těžší, než klasické skalní lezení, kdy my si tam speciálně vymýšlíme různé silové a technické problémy, které na skále moc nezažiješ.

Naopak my při boulderingu právě tyto situace přímo vyhledáváme. U boulderingu se třeba 2 roky můžeš připravovat na jeden jediný krok a dva roky to musíš takto drtit, což třeba dělá náš Adam Ondra, který dělá v boulderingu neuvěřitelné věci.

Tobě byla před několika lety diagnostikována rakovina. Jak se s tím dokázal poprat a jak to ovlivnilo tvůj život?

Já jsem onemocněl Non-Hodgkinovým syndromem, což je v podstatě to samé, čím v nedávné době onemocněl Karel Gott. Tahle nemoc má spoustu průběhů a variant, jejich asi 350 druhů a já jsem měl to štěstí, že jsem neměl žádnou invazivní formu této formy rakoviny.

Dva roky jsem sledoval nějakou bouli na svém krku, další rok to začalo pobolívat, ale do té doby jsem to neřešil a normálně jsem trénoval.

Až to pak začalo být neúnosné, tak jsem navštívil ústeckou nemocnici. V té mi řekli, že během 14 dnů to musí být venku a doporučili mi ozařování a chemoterapie, aby nevznikla nějaká okamžitá recidiva a onemocnění se nerozšířilo dále do celého těla. Což by mohl být velký problém, protože jde o onemocnění lymfatického systému. A jakmile se toto onemocnění dostane do lymf, tak ten průběh potom bývá obrovsky rychlý…..

Na doporučení lékařů, co se týče doporučení chodit na ozařování a chemoterapii, jsem nedal a směřoval jsem to spíš k alternativní léčbě. Protože když jsem viděl, co to udělá s lidmi chemoterapie a ozařování, tak jsem si raději řekl, že raději budu 6 let relativně v pořádku, než abych 2 roky umíral někde plešatý na lůžku.

Když jsem se po necelém půl roce (asi 3-4 měsících) vrátil do nemocnice na testy, tak mi řekli, že mi gratulují k mé alternativní léčbě. Že jsem se v podstatě sám vyléčil. A i když je tam riziko, že se nemoc vrátí, tak zatím je všechno v pořádku.

A co se týče sportu, tak v nemocnici mi říkali, že bych se měl toho půl roku šetřit… ale já v podstatě hned druhý den, jak jsem jel z nemocnice, tak jsem byl na tréninku. Protože jsem prostě nebyl schopný sedět doma a litovat se, jaký jsem chudáček. Ne, šel jsem to tam hned druhý den rvát znova.

Nezapochyboval jsi někdy nad tím, že tvá alternativní léčba nemusí zafungovat a ty by ses v podstatě nemusel dožít dalšího dne?

To víš, že jsem nad tím hodně přemýšlel. Tohle každého člověka dost změní. Potom děkuješ za každý večer, za každé ráno, když vstáváš, vážíš si lidé okolo sebe a vážíš si všech okamžiků, protože víš, že za měsíc to tak být nemusí.

Víš, že jsi tady být nemusel.

A že je fajn, že tady teď člověk je.

Takže tě to hodně změní, ale určitě ne tak, aby člověk zabředával do depresí. Nebo do stavů, kdy si říkáš, co teď budu dělat, budu mít nějakou léčbu, jsem chudák a teď tě to prostě sežere….

Takhle se k tomu člověk vůbec nesmí stavět. Já jsem normálně trénoval dál a žil jsem dál.

Prakticky jsem své nemoci nevšímal. Jediné, co bylo jinak, tak že se mi objevila velká jizva na krku a tím to pro mě haslo. Já jsem měl v tu dobu kolem sebe poměrně hezký okruh přátel, kteří o tom nemluvili a snažili se dělat, že se nic neděje. Takže nějakou rakovinu jsme si ani nepřipouštěli a to byl ten důvod toho, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Já jsem hodně cvičil čikung a taiči, což jsou takové ty pohyby energií. Spousta lidí je k tomu skeptických…

Ale ať se každý na to tváří, jak chce, já mám pocit, že mi to hodně pomohlo. Pomohlo mi to k tomu, že jsem se mohl soustředit na své vlastní sebehojení. Na to, kam si chci vkládat svou vlastní energii a kam si ji vkládat naopak nechci.

Další mé alternativní pokusy pak vedly k různým extraktům z konopí, protože konopí je jednou z nejlepších zbraní vůbec proti rakovině. Protože molekula (tetrahydrocannabinol) přímo napadá buňky rakoviny a ničí je během jedné hodiny. Takže takhle nějak jsem koncipoval svou alternativní léčbu a během 4 měsíců to bylo všechno v pořádku.

Jak vzpomínáš na to období, kdy jsi věděl, že jsi nemocný? Je to něco, co bys chtěl zapomenout anebo to bereš jako zkušenost do života, která ti hodně pomohla?

Já to beru víceméně pozitivně. Hrozně moc jsem se srovnal sám se sebou. Srovnal jsem se i s případnou svou smrtí, kdyby eventuálně měla přijít.

Dal jsem si svůj život do nějakých kolejí. Hodně jsem se uklidnil. Víš, já jsem býval poměrně hodně výbušný cholerický člověk a tohle mě hodilo do takové té roviny, kdy jsem si řekl, že spousta věcí vlastně není důležitých. A že se nemusím kvůli všemu stresovat.

Že člověk může být klidný, spokojený a užít si teď ten svůj okamžik. Naučilo mě to pracovat hodně se sebou samým. Ne že bych to potřeboval tohle znova zažít, ale jsem za to rád.

Stále ještě mladý a (snad i) krásný psavec píšící na svém blogu Krcmic.cz. Pracoval pro společnosti T-Mobile, SaveMax, Telefonica O2, Brunswick Estates, Accenture, euroAWK a Socialbakers. Založil portál Pravdu.cz. V současnosti vlastní tento web. A pracuje na tom, aby z Objevit.cz udělal další uznávaný a navštěvovaný portál.

Komentáře

Nahoru