Klára Donathová: Negativní recenze píšu výjimečně, když se jedná o místo, které hrozně frčí anebo je drahé

Klára Donathová: Negativní recenze píšu výjimečně, když se  jedná o místo, které hrozně frčí anebo je drahé

Na dnešní rozhovor jsem si vybral Kačku Žvýkačku alá Kláru Donathovou, která se věnuje psaní a jídlu na plné obrátky. Jídlo totiž nejen jí, jako každý normální člověk, ale ona ještě o něm píše, za což ji obdivuje řada jejich fanoušků na jejím blogu kackazvykacka.blogspot.cz.

Ahoj Kláro, převyprávěj prosím pro naše čtenáře v krátkosti svůj životní příběh. Co vlastně děláš, věnuješ se plně psaní?
Narodila jsem se v Praze, kde žiji, až na rok strávený studiem v Itálii, do teď. Vystudovala jsem práva a právem se také živím. Ráda bych psala více o jídle a méně o nemovitostech, přeměnách obchodních korporací a neuhrazených pohledávkách, ale trh si žádá spíše advokáty než recenzenty restaurací.

Jak dlouho se věnuješ psaní blogu a recenzím restaurací? A jaké recenze píšeš nejraději, kladné nebo záporné?

Blog jsem začala jsem psát před více než třemi roky a první recenze restaurací/kaváren ještě pár měsíců před tím pro scuk.cz. Nejraději pro ostatní objevuji nové podniky, o kterých vím, že „se budou líbit“. Takže určitě kladné recenze.

Kam si začala psát své první recenze? A o čem si psala ve svých počátcích?

Začala psát pro scuk.cz. Úplně první recenze byla na tenkrát docela nové Café Lounge. Jinak jsem většinou psala o podnicích, které jsem dobře znala, aby recenze měly hlavu a patu a byla jsem si jistá tím, co píšu.

Kdy jsi přišla na to, že by ses chtěla věnovat psaní o jídle a restauracích? Bavilo tě to už dlouho?

Jakkoli teď budu vypadat jako otesánek, jídlo pro mě bylo důležité vždycky. Od mala jsem se motala v kuchyni, docela často jsme jedli venku. O jídle jsme mluvili a mě vždycky bavilo psát. Takže to byl asi docela přirozený vývoj. Když začaly v Lidových novinách vycházet recenze Laury Baranik, říkala jsem si, že právě tohle by mě bavilo.

Jak často se věnuješ svému blogu kackazvykacka.blogspot.cz, který píšeš již čtvrtým rokem? Kolik na něj cca zavítá denně lidí? Děkuji.

Snažím se publikovat alespoň jeden příspěvek týdně. Psaní mi moc času nezabere, ale buď musím něco zajímavého uvařit, nebo navštívit nějaké zajímavé místo, abych měla o čem psát, takže časově to náročné je. A to nemluvím o svém slabém místě – fotografiích. Podle statistik blogspotu asi tisícovka za den.

kacka_logo_blog[1]

Můžeš nám popsat, co lidé na tvém blogu kackazvykacka.blogspot.cz naleznou? Zkus je nějak nalákat, aby na tvůj blog se zájmem (a hladem) zavítali. A v čem je tvůj blog jedinečný?

Můj blog se od dalších foodblogů liší tím, že není jen o jídle. Je hodně osobní. S nadsázkou se dá říct, že pokud mě chcete poznat, stačí si přečíst můj blog, a víte, jaká jsem. Základem blogu jsou recepty na jednoduchá, zajímavá a dobrá jídla. Snažím se dokázat, že nemusíte být vášniví kuchaři ochotní strávit v kuchyni 5 hodin denně a stejně můžete dobře a zábavně jíst. Zároveň se snažím poukazovat na nové podniky, které stojí za to, někdy i na nové produkty nebo cokoliv mě zaujme.

Co z tvého pohledu lidé nejvíce zajímá? Čtou se více a lépe kladné nebo záporné recenze?

Na blogu mají největší čtenost právě články, které jsou nějak osobní. Úplně nejčtenější je příspěvek o narozeninovém dortu, který mi pekla maminka ke každým narozeninám. Pokud jde o recenze, čtou se všechny. Jenže zatímco ta kritická, může čtenáře maximálně pobavit, pokud je dobře napsaná a dejme tomu odradit od návštěvy, tak pozitivní má mnohem větší efekt, protože pro vás může objevit podnik, ve kterém jste ještě nebyli a přimět vás k návštěvě. Vám udělá radost a provozovateli restauraci přinese zisk, spokojenost na všech stranách.

PA202461

Proč sis zvolila jako svůj pseudonym jméno „Kačka Žvýkačka“?

Ehm, kdybych věděla „kam až to dotáhnu“, možná bych volila uvážlivěji. Je to přezdívka z dětství, máma mi říkala Kačko a bratr přidal tu Žvýkačku.

Záporná recenze jistě nepotěší řadu restauratérů, stalo se ti někdy, že se třeba nějaký majitel restaurace ozval a byl, řekněme to slušně, dost nepříjemný? Děkuji.

Přímo na mě, se žádný majitel/provozovatel negativně hodnocené restaurace neobrátil. Na blogu se do mě pustil člen personálu zřejmě nejdražší pražské restaurace, kterého jsem v článku zmínila a těžko nesli recenzi majitelé jednoho „hipsta bistra“, ale řešili to jen na soc. sítích s fanoušky. Občas někdo napíše provozovatelům scuku, co jim to tam píše za blbé amatéry, a to se týkalo i nejméně jedné mé recenze. Právě proto si při psaní negativních recenzí dávám sakra pozor, aby to, co napíšu, bylo podložené argumenty a několika návštěvami.

Jsi recenzentka, které by se měli lidé bát? Jsi takový ten typ, který přijde do restaurace s notesem, kam si každou drobnost zapisuje, pak sedne doma k počítači a sepisuje recenzi, na kterou netrpělivě čekají restauratéři s obavami, aby nemuseli další den na svůj podnik lepit cedule “Zavřeno”?

Bohužel nežijeme v New Yorku a já nepíšu pro NY Times. Tady špatná recenze žádnou restauraci nepoloží, v kuchyních nevisí fotky recenzentů a velký restaurační guru Zdeněk považuje recenzenty za blbce, kteří si dovolují hodnotit práci kuchařů, aniž by sami kdy vařili v profi kuchyni (mě by zas zajímalo, kdo z kuchařů je schopen dát dohromady smysluplný psaný text a pokud možno objektivně hodnotit své kolegy). Takže nemám pocit, že by se mě nebo jiných recenzentů někdo příliš bál. Pokud jde o notes, to je trošku vedle. Nezávislý recenzent přece musí být nenápadný a ne vysílat okaté signály, jinak by se personál okamžitě začal chovat jinak a recenzent by neměl šanci postihnout běžný chod podniku. Na druhou stranu, nedělejte si iluze, spousta běžně do novin píšících recenzentů se předem v restauraci ohlásí, nechá se zadarmo pohostit a pak napíše ódu. Z toho je mi na nic a podnik to dokáže i poškodit, jak se nedávno přesvědčil provozovatel jednoho moc fajn vinohradského podniku.

Klára Donathová alá Kačka Žvýkačka

Jak už jsi říkala shora, píšeš i na Scuk.cz, kde jsi poměrně známá svými recenzemi. Jak ses vlastně k Scuku dostala? A jak bys nám ho vlastními slovy v krátkosti popsala?

Když začal scuk fungovat, byla jsem nadšená a hrozně jsem chtěla patřit mezi ty „vyvolené“, co tvoří jeho obsah. Jako každý z původních recenzentů jsem se tedy mailem přihlásila, vyplnila nekonečně dlouhý dotazník o tom co jím, kde nakupuju, co vařím, kde piju kávu atd., čekala až si mě scuk tým (Cuketka a Michala) proklepne a pak jsem napsala 5 neveřejných recenzí, které museli schválit ostatní scukaři a přijmout mě tak mezi sebe.

Scuk je rozcestník pro každého, koho zajímá jídlo/pití. Poradí kam jít i jakým místům se raději vyhnout. Jeho obsah tvoří neplacení recenzenti, kteří to dělají z nadšení pro věc. Všechny pravidelné přispěvatele osobně znám a vím, že se na jejich hodnocení dá spolehnout. Od ledna má scuk novou podobu, je víc interaktivní a doufáme, že se kolem scuku vybuduje ještě větší komunita podobně naladěných lidí.

Na zmiňovaný Scuk.cz píšeš recenze, podle čeho si vybíráš podniky, do kterých následně přijdeš? A jak se následně restauratéři dozvědí, že o nich vyjde recenze?

To je možná trošku obrácená představa, já nechodím do podniků, protože je chci hodnotit. Já prostě chodím jíst a pít a na kávu jako každý jiný člověk. No dobře, možná trochu častěji než ostatní :). Když se mi nějaký podnik líbí a mám dojem, že se bude líbit i jiným, napíšu na něj pozitivní hodnocení. Negativní recenze píšu výjimečně, když se jedná o místo, které hrozně frčí a/nebo je drahé a podle mého názoru nestojí ani za tu pověst ani za ty peníze anebo, když mě někde naštvou opakovaně tak, že se nedokážu udržet. Ale snažím se nepsat pod vlivem bezprostředních emocí. Myslím, že soudní provozovatelé gastronomických zařízení scuk sledují. Být na scuku je dobrá reklama a na rozdíl od některých recenzí v tisku je opravdu zadarmo.

Máš představu, kolik si za dobu svého psaní napsala recenzí?

Docela přesnou, stačí, abych se podívala do svého profilu na scuk a spočítala recenze, které vyšly v novinách. Ty v novinách bych asi spočítala na vlastních prstech a na scuku jich bylo přesně 116.

P1014412

Myslíš si, že se dá psaním o jídle uživit? Anebo je to spíše zábava a u nás si psaním o jídlo člověk nemůže vydělat žádné zázračné částky?

Záleží, co myslíš slovem „uživit“. Třeba Petra Pospěchová se nepochybně psaním o jídle živí, ale kromě toho pro hospodářky musela psát spoustu dalších věcí mimo oblast svého zájmu (teď je v MF a jak to má, netuším). Pak mě napadá Cuketka, který kromě psaní blogu založil a vede právě scuk a má i další aktivity a v souhrnu toho všeho se „psaním o jídle“ živí. Dita Pecháčková Prchalová si udělala ze „psaní o jídle“ slušný byznys, ale má za sebou silný tým, který ji tlačí kupředu. Myslím, že v takhle malé zemi moc prostoru pro lidi píšící o jídle není a dává to i docela smysl. Ode mě to možná bude znít divně, ale na světě jsou vážně mnohem důležitější věci než články o jídle. Pokud by mě jedna recenze týdně do novin a blog uživily, přišlo by mi, že je na světě něco špatně.

Také jsi psala recenze restaurací pro Lidové noviny. Jak na tuto dobu vzpomínáš? Vrátila by ses k této práci?

Hrozně ráda bych psala zase do novin a do lidovek zvlášť. Byla jsem pyšná, že jsem mohla psát tam, kam psal Čapek, Peroutka i můj oblíbený Jiří Peňás. Ale popravdě to, co teď v LN pod označením „recenze“ vychází, je podle mě spíš ostuda a jsem ráda, že s tím nemám nic společného. Obecně si myslím, že momentálně prochází sekce recenzí v tištěných periodicích velkou krizí. Myslím, že to noviny považují za hodně okrajovou oblast a z mého úhlu pohledu je to chyba, jí přece každý.

Já I need

Která recenze se ti vážně podle tebe povedla?
Z recenzí pro scuk mám rádu jednu z prvních, na Harrods v Londýně. Z těch novinových asi Olivu a Café de Paris. Určitě se píše líp, když ten podnik znáš a máš ho opravdu rád.

Vzpomeneš si na jedno jídlo, jednu restauraci, která tě za dobu tvého psaní o jídle doslova oslovila?
Doslova oslovila je hezké slovní spojení. Z restaurací u nás to bylo Sansho Paula Daye. První návštěva pro mě byla opravdu fantastickým zážitkem a dodnes se mi Sansho neomrzelo.

Čteš hodně knihy? Jaká kniha tě nejvíce zaujala? Nebyla to náhodou kuchařka?

Rádu bych řekla, že hodně čtu, ale teď by to nebyla úplně pravda. Takže spíš jen čtu. Kuchařky mám ráda, dá se říct, že ty zajímavé zahraniční sbírám, ale spíš si je prohlížím a nechám se jimi inspirovat. Z knížek o jídle se mi hodně líbila knížka od slavné recenzentky New York Times Ruth Reichl, která se jmenuje Garlic and Sapphires a je jak jinak než o tom, jak psala recenze v době své největší slávy. Ale jedna z mých vůbec nejmilejších knížek je Kam běží modrá liška od Andreje Gjuriče. Kdo z vás ji zná?

Chtěla nebo napsala jsi někdy nějakou kuchařku (popř. knihu o vaření)? Dokážeš říct, jak by se jmenovala?

A víš, že ani ne, takovou ambici nemám. Myslím, že málokterá česká kuchařka z poslední doby stojí za to, s čestnou výjimkou těch z Prakulu (Poklady, Klenoty & spol.) a Celoroční plánovací kuchařky od Kamily Procházkové. Často mám u českých kuchařek pocit, že recepty nejsou příliš původní. Ale dokážu si představit, že bych napsala nějakou knížku, která by se týkala jídla. Bavilo by mě psát (možná proto, že nevím, jaké to doopravdy je).

Jak velkou máš kuchyni? A je v něčem výjimečná? Je to tvé „chráněné území“?

Obecně vzato asi dost velkou, ale pro mě dost velká není. Nemám v kuchyni nic úplně mimořádného. Teď teda nedám dopustit na supervýkonný mixér Vitamix, protože můj nejnovější hit jsou green smoothies, ale jinak mám kuchyň vybavenou stejně, jako každý, kdo rád vaří a jídlo je pro něj důležité. Chráněné území jen do té míry, že nemám moc ráda s někým vařit společně a vyžaduju, aby kávovar a jeho okolí byly hned po použití čisté.

Jaké je tvé oblíbené jídlo a pití? A je nějaké jídlo, které si “nezískalo tvé srdce”?

Jsem velká fanynka fusion kuchyně, hodně jím i vařím asijská jídla a v tomhle směru je mým velkým vzorem právě zmiňovaný Paul Day. Můj nejmilejší nápoj je určitě káva. A nemám ráda vnitřnosti a houby, odjakživa a nijak se to s věkem nemění.

Restaurací jsi navštívila více než dost. Respektive asi více, než navštíví většina z nás za celý jeden lidský život. Mohla bys nám tedy prozradit, kam jít, když se chce člověk dobře najíst? Na typu kuchyně nezáleží, prostě zmiň, kde ti chutnalo anebo která restaurace si získala tvé srdce :-).

To snad ne, teď to vypadá, že nedělám nic jiného, než že vysedávám v restauracích :). Pokud jde o Prahu a okolí, je to úplně jednoduché. Má aktuální srdcová trojka je: Slowpec, Kastrol a Zájezd – skvělé jídlo, milý personál a férové ceny.

P1184364

Chtěla by sis někdy otevřít vlastní restauraci? Jak by vypadala? Co by si dělala, kdyby do tvé restaurace přišel kritik podobný tobě? Co bys tam vařila, jak by např. vypadal denní jídelníček nebo polední menu?

Možná to leckoho překvapí, ale ne, nechtěla. Nemám na to potřebné znalosti a nijak po tom netoužím. Ráda vařím sama pro ty, které mám ráda. Ale kdybych zázračně zbohatla a nemusela se živit prací, chtěla bych mít kavárnu. Byla by u Anděla, protože tam dobrá kavárna zatraceně chybí. Ke spolupráci bych přemluvila jednoho z nejlepších českých baristů Jirku Sládka a oficiálně nejlepšího slovenského baristu Mariána Plajdička, který pracuje v The Barn v Berlíně a spolu bychom vytvořili místo, kam by chtěl na kávu každý. Ale neříkala jsem náhodou, že o věcech, které se nestanou, nemá smysl přemýšlet. Ne, že by to nebyla nejlepší kavárna v Praze, ale jak mám zázračně zbohatnout?

Jakou kuchyni preferuješ, respektive k jaké kuchyni máš citový vztah? Italská, francouzská, španělská, česká…? A jaká jídla si nejčastěji vaříš doma ty? A kdo je jí?

Na tuhle otázku asi neumím kloudně odpovědět. Citový vztah mám samozřejmě ke kuchyni české, ke každému jídlu, které mi připomene babičku nebo mámu, ale nemůžu říct, že bych preferovala českou kuchyni. Mám ráda všechno možné, snažím se hodně cestovat a poznávat jiná místa i skrze jídlo. Je toho tolik, co mám ráda. Když vařím pro sebe, tak většinou rychlá jídla, ale z kvalitních surovin. Není mi ukradený ani etický rozměr věci. Když vařím pro někoho dalšího, není mi líto strávit v kuchyni celý den a uvařit cokoliv vím, že mu udělá radost. Ráda pořádám doma večírky, večeře, obědy pro osoby mně blízké.

A poslední otázka na závěr. Chceš našim čtenářům a čtenářkám něco vzkázat?

Je to banální, ale: Kamarádi, mějte se rádi.

Mockrát děkuji za rozhovor. Přeji hodně úspěchů v psaní i v životě.

foto: Ondřej Lipár, kackazvykacka.blogspot.cz

Vybírá jen ta nejlepší témata a snaží se psát tak, aby to lidi bavilo. Nezastavuje se před ničím, na rozhovory bere suprové lidi. Řídí se heslem "Per aspera ad astra", tedy "Přes překážky ke hvězdám".

Komentáře

Nahoru