Dnes vyšlo 2 článků

Kristýna Černá: Už od 6 let jsem chtěla být cestovatelkou

Na začátku října 2017 Kristýna Černá se svým přítelem Kubou nasedli na letadlo a vydali se do světa. Konkrétně do Střední Ameriky. V současné době jsou na cestách zhruba čtvrt roku, a jak sami říkají: „Návrat máme předběžně naplánovaný na červen, ale kdo ví, jak to bude.“ Během cestování zažili skvělé okamžiky, ale i horší chvíle. Společně však všechno zvládli. Dokonce i nebezpečnou horečku dengue.

Costa, Guanacaste,Kristýna u vodopádu Llanos de Cortes

Costa, Guanacaste,Kristýna u vodopádu Llanos de Cortes

Ahoj, Kristýno! Jak se to stane, že se dva mladí lidé rozhodnout pro cestu po světě?

Ahoj Ondřeji! V mém případě určitě nešlo o žádné spontánní rozhodnutí. Už od 6 let jsem chtěla být cestovatelkou a kolem 16tého roku se mi v hlavě zrodil nápad odcestovat po vysoké škole na Nový Zéland s programem Working Holiday. Ale vzhledem k tomu, že jsem v posledním ročníku univerzity poznala svého Jakuba, který už zélandský Working Holiday program absolvoval, vymysleli jsme tuto alternativu a v říjnu společně odletěli za oceán.

Jak složité bylo opustit stávající život a vydat se na cestu?

V červnu jsem úspěšné složila státnice, a rovnou po nich nastoupila do pražské digitální agentury. S mým odjezdem mi vyšli opravdu vstříc a já tam zůstala zhruba 4 měsíce. Práce mě bavila a dost naučila, ale přeci jen, osmihodinového sezení za počítačem není úplně pro mě.

Co všechno samotné cestě předcházelo? Jak probíhala příprava?

Náš první bod byl sehnat co nejlevnější letenku do Miami, protože právě odtud jsou levné spoje do Centrální Ameriky. My ji chytli za 4700 korun s přestupem v Bruselu. Pak přišlo na řadu vyřizování ESTA víz do Spojených států amerických. Jedná se o vyplnění online dotazníku a zaplacení 20 dolarů. Tady si dovolím drobnou radu. Žádost vyplňujte pouze na oficiálním ESTA webu, neboť existují i zprostředkovatelé, kteří si za tento proces účtují 80, ale i více, dolarů navíc. Poté jsme si samozřejmě zjistili a zajistili potřebná očkování do daných zemí, takže jsme očkovaní proti žluté zimnici, břišnímu tyfu a žloutence. Následně jsme dokoupili věci, zařídili cestovní pojištění a mezinárodní řidičák, odhlásili se ze zdravotní pojišťovny, a nakonec se rozloučili s rodinou a kamarády.

Měli jste jednotlivé zastávky předem promyšlené a naplánované?

Já i Kuba velmi neradi řešíme cokoliv dopředu. Tentokrát jsme ale měli alespoň předběžný plán v hlavě. Každopádně se nejednalo o žádný podrobný harmonogram. Abych to přiblížila, uvedu příklad. Naší první delší zastávku jsme vymysleli úplnou náhodou, když byl Kuba na Zélandu, tak jsme přes Skype hráli abecední hru a volba padla na písmeno „N“ – jako centroamerická Nikaragua. Pak jsme si řekli, že by bylo fajn zamířit do Jižní Ameriky, neboť oba milujeme přírodu, a především hory. A rovnou jsme si naplánovali, že to vezmeme i přes Costa Ricu a Panamu.

Odjížděli jste s dostatečnou finanční rezervou, nebo jste opouštěli rodnou zem se záměrem, že si budete přivydělávat cestou?

Oba jsme měli něco našetřené a odjeli jsme především za poznáním dané země s tím, že až peníze dojdou, vrátíme se zpět do Čech. V každém případě se ale snažíme cestovat low cost, což zrovna na Costa Rice, která není tou nejlevnější destinací, bylo poněkud obtížnější. Nakonec jsme se vlezli do 940 korun za pár na den, za které jsme pořídili jídlo a pití, atrakce, ubytování, dopravu a nějaké další drobné výdaje. Určitě by se to dalo udělat i levněji, o tom nepochybuji. Vždy záleží na člověku, jak moc je ochoten polevit ze svých potřeb. Mně osobně pomáhá, že si naši každodenní útratu zapisujeme do appky Money Manager, a tak přesně víme, za co utrácíme nejvíce, a kde bychom měli případně povolit. Mimo jiné, když má člověk skoro celý svůj život natěsnaný v 20kg batohu, opravdu si nechce kupovat zbytečnosti, které by tento náklad ještě ztížily.

V rámci ušetření úspor jsme se snažili i stopovat, s tím jsme ale třeba v Nikaragui moc nepochodili. V této zemi je přeci jen méně rozvinutý turismus než ve více zprofanovaných oblastech a na španělsky nemluvící gringos, neboli cizince bílé pleti, se místní stále dívají trochu nedůvěřivě. Naopak na Costa Rice to už se stopováním bylo mnohem jednodušší. Teď se nacházíme v jihoamerické Kolumbii, a zde jsme si na stop ještě netroufli. Bezpečnostní situace je tu sice úplně jinde, než byla deset let zpátky, nicméně, stopování se zde stále nedoporučuje.

Zaznamenal jsem, že jsi měla nedávno na internetu inzerát, ve kterém jsi hledala uplatnění v oblasti copywritingu. O jakou spolupráci bys měla zájem? Co se vlastně dá stíhat během vašeho cestování?

To je pravda. Mně jde hlavně o to, abych neztratila kontakt s reálným životem. Nebudu cestovat věčně. Mám zkušenosti z oblasti PR a marketingu, ale stále tápu, jestli je to pro mě ten správný směr. Oproti tomu psaní je něco, co mě baví odjakživa, ale došlo mi to až tady na cestách. Taky ráda sdílím zkušenosti. A říkám si, že by bylo fajn mít nějaký řád. Navíc, každá koruna se hodí. Zatím však nic určitého v hlavě nemám. Troufla bych si na články z oblasti cestování, kultury, lifestyle, záleží na domluvě. Přítel zase raději píše informativní příspěvky. Tím, že si cestu plánujeme sami, jsme dost flexibilní.

Chtěli byste být do budoucna nomády, žít kočovným životem a u toho dělat práci, která se namane?

Nějakou dobu určitě ano, ale ani jeden si neumíme představit takto žít celý život.

Nica, východ slunce na aktivní sopce Telica

Nica, východ slunce na aktivní sopce Telica

Jak dlouho už vlastně jste na cestách?

Odletěli jsme 6. října, takže za chvíli to budou čtyři měsíce. Návrat máme předběžně naplánovaný na červen, ale kdo ví, jak to bude.

V průběhu cesty, konkrétně v Costa Rice, jste pomáhali jednomu páru výměnou za ubytování a jídlo. Jak se vám tato zkušenost líbila?

Kdyby ses mě na tuto otázku zeptal v průběhu našeho dobrovolnictví, odpověděla bych asi jinak. Nicméně, teď už na to vzpomínám s úsměvem jako na velmi cennou, a dokonce i krásnou zkušenost.

Jak jsem zmiňovala výše, vše děláme na poslední chvíli, a v tomto případě tomu nebylo jinak. Všude se doporučuje sehnat dobrovolnictví nejméně půlroku dopředu, protože pak už jsou všechny kvalitní nabídky vybrány. My se ale nenechali odradit, a nakonec si padli do oka s mladým párem, který sháněl výpomoc na vybudování udržitelné eko komunity/hostelu. Když jsme dorazili na místo, vše vypadalo trochu jinak, než jsme očekávali. Dům se nacházel v polodžungli uprostřed ničeho. Žili bez elektřiny, v absolutním souladu s přírodou a sprchou venku. Tohle vše mi zní doteď vlastně hezky. V reálu jsem ale absolutně nezvládala ten neskutečný nepořádek všude okolo, kdy jsi nepoznal, jestli jsi venku nebo uvnitř, a hlavně mi vadila ta neustálá tma. Na Costa Rice jsme byli v období dešťů a zrovna v oblasti našeho dobrovolnictví dost často pršelo i mimo něj a sluníčko jsme za celou dobu skoro neviděli.

Costa, Valle Azul, volunteering.

Costa, Valle Azul, volunteering.

A jakým způsobem jste vypomáhali?

Jednalo se hlavně o farmaření, stavění cesty, vyhlubování řeky, zaplétání palmových listů užitých jako stěna do sprchy, vyrábění polštářů z listí, pomoc při vaření apod. Bylo to dost náročné, ale zároveň to bylo úplně něco nového, takže jsme byli rádi za zajímavý zážitek. K tomu jsme si naštěstí i dost rozuměli s našimi hostiteli a bylo fajn jim pomoct uskutečnit jejich sen.

Costa, Valle Azul, volunteering. Dočasné ubytování Kristýny a Jakuba.

Costa, Valle Azul, volunteering.

V České republice jsem takovou možnost spolubydlení výměnou za služby mockrát neviděl. Jak časté to je ve světě? A jak je složité se k takové příležitosti dostat?

V Čechách toto opravdu není úplně běžné, ale určitě by se také dalo něco najít, stejně tak i po celém světě. Austrálie, Švýcarsko, Anglie, všude se dá vycestovat jako dobrovolník.

Pokud si cestovatel nechce hledat výpomoc přímo na místě, existuje mnoho portálů, jako třeba WWOF, HelpX, Workaway, apod., které se na nabídku a poptávku dobrovolnictví soustředí. My si vybrali Workaway, kde je možnost vytvořit účet pro pár, nikoliv jen pro jednotlivce. Funguje to tak, že si prvně musíš zaplatit členský poplatek, v našem případě 40 dolarů za rok, a následně si vytvoříš profil, ve kterém vyplníš odpovědi na základní otázky typu – Kdo jsi? Proč se chceš stát dobrovolníkem? Máš nějaké zkušenosti? Pak už jen přidáš kalendář, kdy se v dané zemi nacházíš a můžeš začít obepisovat nabídky. Možností je dostatek. Je možné vypomáhat v hostelu, učit angličtinu, hlídat děti, farmařit, starat se o zvířata, anebo posloužit svým marketingovým umem. Je samozřejmě pravda, že čím dříve se do hledání člověk pustí, tím větší šance, že najde něco vyhovujícího. Některé země i práce jsou holt „oblíbenější“. Obvykle navíc platí pravidlo, čím víc má daný hostitel kladných reviews, tím víc dobrovolníků se mu hlásí.

V Costa Rice jste se museli vypořádat i s nepříjemnostmi. Konkrétně s horečkou dengue. Jak to probíhalo?

Někdy koncem listopadu jsme cestovali ke karibské straně, k národnímu parku Cahuita. Jak jsem už poznamenala, v Costa jsme byli během období dešťů, a to se zrovna rodí nejvíce infikovaných komárů. Asi o pět dní později jsme se přemístili do městečka u Pacifiku, do Queposu. Měli jsme tam zůstat jen dva dny a pak jet dále. No, nakonec jsme tam strávili déle než týden, a z toho Kuba tři dny v nemocnici.

Než jsme jeli do nemocnice, ležel Kuba dva dny v 40OC horečkách, měl zimnici, do toho se topil v potu, všechno ho bolelo a nedokázal se skoro ani zvednout – příznaky horečky Dengue jsou podobné těžké chřipce. Nepomáhaly klasické léky, ani ledové zábaly, a tak jsme třetí den jeli do nejbližší nemocnice. Já se nejvíce bála, že by se mohlo jednat o malárií, takže když mu krevní testy potvrdily horečku dengue, která se projevuje rapidním poklesem bílých krvinek, svým způsobem jsem si oddychla. Říkám „svým způsobem“, protože jsem se samozřejmě bála jako nikdy a odkazy z Googlu jsem měla pročtené tam i zpět. To je mimo jiné ten nejlepší způsob, jak se vystresovat ještě více. Je totiž známo více typů viru dengue a v těch nejzávažnějších případech člověk umírá. Naštěstí, už po třech dnech se jeho stav zlepšil a pustili ho domů.

Jak v těchto oblastech funguje lékařská péče?

Tak už na první pohled je patrné, že se nejedná o Evropu. Když jsme tam přišli prvně, vše bylo neskutečně nezorganizované a každý nás posílal jinam, takže jsme čekali třeba 6 hodin. Při dalších návštěvách to nebylo o nic lepší. :D Je dobré zmínit, že Kuba ležel ve veřejné nemocnici. V Costa fungují i nemocnice soukromé, ale ty pojišťovny povětšinou neproplácí, protože péče je údajně 10x dražší.

Vzhledem k tomu, že horečka dengue může být, i když velmi zřídka, přenosná z člověka na člověka, Kuba dostal samostatný pokoj. Jinde byli pacienti zhruba po šesti. Nešlo o žádný luxus, ale strašné to také nebylo. Trochu ironické nám přišly sítě proti komárům na oknech, ve kterých bylo nejmíň dvacet děr. Jinak k samotné léčbě horečky dengue. Probíhá léčením příznaků, tedy podáváním léků na snížení horečky, pití dostatku tekutin a odpočinku. Kuba si musel zaznamenávat, kolik přesně vypije a kolik vymočí, každé ráno mu odebírali krev a odpoledne podali zprávu, jak na tom je.

Jako největší problém byla naše nešpanělština, protože nanejvýš jeden z 15 doktorů uměl alespoň trochu anglicky. Tak či tak, všichni byli po celou dobu neskutečně milí a snažili se co nejvíce pomoci.

Zafungovalo nějaké pojištění, nebo jste museli hospitalizaci a léčbu platit?

Kuba měl naštěstí sjednané cestovní pojištění, takže výlohy za hospitalizaci jím byly nakonec pokryty. V opačném případě by nám nezbylo skoro nic a museli bychom se vrátit domů.

Zdá se mi, že mnozí cestovatelé ve svých knížkách, pořadech, blozích a přednáškách cestování v cizích krajinách vykreslují tak, že se vlastně nemůže nic stát. Nakolik je to pravda? Vás postihla horečka dengue, ukradli vám batoh se stabilizátorem na natáčení videí a dalším vybavením. Může někdy jít i o život?

To my si samozřejmě mysleli také, že se nic nemůže stát. :D Taková ta naivní zaslepenost – i kdyby se to všem ostatním stalo, nám se to stát nemůže! Na každý pád je to ale celkem paradox. Ze všech zemí, co jsme zatím společně procestovali, se Costa Rica popisuje jako nejbezpečnější, a zrovna tam nás to všechno postihlo. My ale měli štěstí v neštěstí. Kuba se dal nakonec rychle do pořádku a v ukradeném batohu nebyly cestovní dokumenty ani nic podobného. Na hostelu nám navíc vyprávěli nedávný příběh dvou cestovatelek, které přepadli zakuklenci s mačetami a okradli je o všechno, takže my byli opravdu dětmi štěstěny.

Je to holt doopravdy o náhodě. Samozřejmě, že si člověk musí dávat pozor na své věcí a používat svou hlavu, neměl by těmto situacím nadbíhat. Pravda je ale taková, že stát se může cokoliv. A dle mého názoru je skoro jedno, jestli jsi zrovna v Praze nebo právě na Costa Rice.

Už jsme mluvili o tom, že v Costa Rice jste využili možnosti volunteeringu a přespávali jste u místního páru. Jak jste řešili spaní na dalších cestách?

Většinou jsme hledali levné ubytování. A to obvykle den, nanejvýš dva dny, předem přes Booking nebo AirBnB. Někdy jsme hledali možnost přespání až přímo na místě a snažili se usmlouvat cenu, což se většinou povedlo! Je ale rozdíl, kdy cestuješ. V hlavní sezóně jdou ceny logicky nahoru, všude je plno a je lepší mít hostel zarezervovaný dopředu.

A jak je to s přespáváním pod stanem? Najdou se volná prostranství?

S přespáváním pod stanem je to trochu nevypočitatelné. V Nicaragui je ubytovaní dost levné, a tak se kempování ani moc nevyplatí. V horách je to samozřejmě něco jiného. Když jsme šli na výšlap na aktivní sopku Telicu, rozhodili jsme stan pod kráterem sopky a užuž se za námi hnal „hlídač“, který po nás chtěl zaplatit šest dolarů za vstup/přespání. Na Costa Rice jsou pláže veřejné a po domluvě s tamějšími obyvateli si můžeš postavit stan téměř kdekoliv. Jen je problém, že pokud nechceš přijít o všechny věci, musí po celou dobu u stanu někdo být. V Kolumbii se pohybujeme spíše v horách, a tak je možností na stanování více. Dokonce i Štědrý den jsme strávili pod stanem v oblasti národního parku El Cocuy. Vždy se poptáme místních, jestli jim to nevadí, a zatím jsme neměli žádný problém.

Kolumbie, El Cocuy, snídaně na Boží hod

Kolumbie, El Cocuy, snídaně na Boží hod

Můžeš čtenářům popsat, čeho se z tvého pohledu člověk musí vzdát, když chce cestovat tímto způsobem, a co ho naopak obohatí?

K tomuto tématu bych mohla dlouze vyprávět, ale zkusím se vyjádřit co nejstručněji.

Když cestuješ kratší dobu, třeba měsíc, jsi ochoten spoustu věcí překousnout, protože víš, že co nevidět budeš zase zpátky ve své teplé posteli. V takovém případě jsi ochoten udělat pro low cost „dobrodružství“ vše. Ve chvíli, kdy se toto stane tvou denní realitou, začneš to brát trochu jinak. Neustálé přesuny, spaní na proleželých matracích, balení a vybalování, omezení tvého soukromí, zas a znovu se ztrácíš na nových místech. Je to náročné a pro mě občas celkem těžké vše absorbovat. Proto jsem ráda, že jsme už zpomalili a na jednom místě zůstáváme i celý týden. Tímto znovuzískávám alespoň minimální pocit domova.

Naopak musím potvrdit to, co říká většina cestovatelů: „Dlouhodobé cestovaní ti otevře oči.“ Vždy jsem tento výrok nesnášela, protože jsem si myslela, že si toto plně uvědomuji. Nebylo tomu tak. Dojde ti, že střecha nad hlavou není samozřejmostí, voda také ne, natož teplá, a elektřina jakbysmet. Taky zjistíš, že v zemích, které jsou v médiích vykreslovány jako nebezpečné, žijí lidé tak pohostinní jako málokde. Konkrétně tady v Kolumbii je to velmi patrné. Nikdy jsem neviděla tolik usmívajících se lidí pohromadě. Nicméně, jsou to stále dvě strany mince. Všude jsou hodní i zlí lidé. Záleží, na jaké zrovna narazíš.

Tak či onak, shrnula bych to výrokem od cyklisty Bena Page: „Svět je v poslední době zobrazován šedě, ale dva roky na cestách a ochutnávka nových míst, lidí a kultur – chudoba a bohatství, nebezpečí a bezpečí – díky tomu mám pocit, že svět je nádherné a různobarevné místo.“

Kolumbie, Cartagena, místní pestrobarevně oděné ženy.

Kolumbie, Cartagena, místní pestrobarevně oděné ženy.

Je takové cestování vhodné pro každého?

Těžko říci, to si musí posoudit každý sám. Hodně lidí mi říká, že mi/nám závidí. A já přemýšlím, proč to tedy neudělají také?

Na druhou stranu, člověk, který dlouhodobé cestování nezažije, si v hlavě maluje perfektní obrázek sama sebe s batohem a úsměvem vždy a všude. Realita je ale častokrát trochu jiná, někdy ten úsměv opadne a najednou máš sto chutí hodit těch dvacet kilo do příkopu u cesty. :D A i proto jsem ráda, že jsme na tohle všechno dva.

Tím jsi mi krásně nahrála na poslední otázku. Cestuješ se svým životním partnerem. Jak vaše dlouhodobé cestování působí na vztah?

Upřímně řečeno, tohoto jsme se před cestou trochu obávali. Poznali jsme se po Vánocích 2016. Já potom sama odjela na měsíc na Srí Lanku a Kuba se už v únoru vracel na půlroku zpátky na Zéland. Z toho jde vidět, že jsme se vlastně až tak neznali. Proto se doteď divím, že i když jsme spolu 24/7 už skoro čtyři měsíce, je to fakt super. Jasně, že si občas trochu lezeme na nervy, ale nikdy bych to nevyměnila. Člověk zažívá velice nevšední, často i nelehké, situace. A kde jinde než na cestách, si ověřit, jestli jste si navzájem tou potřebnou oporou? Na podzim máme spolu odjet za prací do Kanady, tak snad nám to bude fungovat i v mínusových teplotách. :D

Kristýno, díky za pěkné povídání. Doufám, že se ve světě neztratíte a časem se vrátíte zase do Čech. 

Díky. Kdyby někoho naše cestování zaujalo, budeme rádi, když se podívá na naše profily na Instagramu – Kristýna  a Kuba.

Komentáře

Nahoru