Dnes vyšlo 1 článků

Lukáš Codr – herní redaktor, který skončil v Číně

Lukáš Codr – herní redaktor, který skončil v Číně

Dnes vám přinášíme další přepis rozhovoru – od stejného autora, jako posledně. I v tomto případě se jedná o herního redaktora, který to dotáhl velmi daleko a má tak bohaté zkušenosti. Dnes pracuje v Číně, čili se samozřejmě nejedná o nikoho jiného, než Lukáše Codra. Jiní ho mouhou znát také pod přezdívkou „Čočík“, třeba z jeho začátku na Bonuswebu nebo v časopise Gamestar. Stejně tak byl vidět i v záležitosti Level TV, která se rozjízděla na DVD k časopisu Level. V rozhovoru zazní spousty zajímavých informací a úsměvný je rovněž jeho konec. Detaily ohledně natáčení rozhovoru se můžete opět dozvědět na stránce autora rozhovoru. Určitě nám dáte za pravdu a rozhovor shledáte atraktivním.

Audionahrávku rozhovoru si můžete stáhnout ZDE

Kdy jsi se dostal k počítačovým hrám?

To byl strašně dávno, já už si nepamatuju přesně vůbec ten rok. Bylo to někdy před 30 lety. Počítám ten rok 1983-1984 a přiznám se, že nevím, co z toho bylo první, ale mám takové tři vzpomínky v hlavě. První byla, že začali takové ty ruské digi hry. Jak tam byl ten vlk, co chytal vajíčka a vím, že jsem to někde hrál, ale už nevím kde. Druhá vzpomínka se vázala k tomu, že jsem u jednoho známého viděl strašlivou novinku Sinclair ZX Spectrum se to jmenovalo. A hráli jsme skoro celý den Harriera. Žádnou jinou hru jenom Harriera.  Asi nejbizarnější z těchto vzpomínek byla tehda v parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde byla výstava sovětské vědy a techniky. A v rámci toho tam měli dvě generace sovětských videoher. První to byly takové ty klasické elektromechanické.

Jedno bylo takové to střílení jablíček a další byla taková ponorka, kde člověk koukal do periskopu a snažil se torpédem zasáhnout nějakou bitevní loď. Další věc už byla jako nová generace. To už byla čistě elektronická hra. Kde měl člověk monochromatickou televizi a byly to Gorodky. To je, že z takových dřívek postavíš nějakou komedii a pak vezmeš ten velký klacek a pak do toho praštíš. Takže tam takhle zleva doprava běhala prostě nějaká postava, co vždycky postavila ten obrazec. A když si zmačknul, tak tam vyletěl ten klacek a něco rozbil. Já vím, že mě to tehda strašlivě zaujalo, ale přece jenom kolem toho roku 1984 měl člověk jiné priority. Ten život tady vypadal taky trochu jinak. Ale začal jsem otravovat rodiče, příbuzný a všechny ty bábo-dědky.

Nakonec opravdu v roce 1987 jsem konečně dostal svůj vlastní Sinclair ZX Spectrum. Do dnes si pomatuju, že to byl pro mě hrozný mor. Protože nevím, jak to chodí v jiných rodinách, ale u nás to chodilo tak, že se něco koupilo a pak to leželo půlroku ve skříni, než jsem byl hoden, abych to dostal. No tak jsem konečně oficiálně dostal ZX Spectrum, i když jsem ho z  té skříně vytahoval, když nikdo nebyl doma. Potom ještě takový přelomový byl rok 1988. Kdy jsem měl možnost vyjet s prarodiči na tři týdny do svazu sovětských socialistických republik. Babička s dědečkem tam tenkrát něco řešili a já jsem tam byl taky. Tehda řidič vozil po takových těch…jmenovalo se to [dóm junova technika] nebo-li „dům mladého technika“.

Jediný co jsem tam vždycky chtěl, aby mě postavil k nějakým videohrám. Teďka oni do toho naházeli takové ty patnácti kopějky, což je taky docela bizarní měna. Ale to bylo dost hele, 15 kopějek…kolik by to bylo v přepočtu na naše? Tehda se bralo nějakých 150 rublů měsíční plat. To je jak kdyby stála kolem stovky hra arkáda. Takže to bylo docela dráhy. Ale tenkrát jsem si to hrozně užíval.

To je dneska jako když hraješ v nějakých hrozně luxusních arkádách, možná by se to dalo porovnat cenově.

Podle mě asi jo. Oni tam těch her měli strašnou fůru už tehda. Mě nejvíc bavili ty starší elektromechanické věci. Tam měli už něco ve stylu takových těch jako test drive. Člověk jezdil ze strany na stranu skrz různá města. Hodně pěkně to vypadlo.

To byly typy automatu, jako když máš prostě kabinu nebo klasická páka a tlačítka?

Byly ty klasické arkády. Nahoře si měl televizi a dole páku s tlačítky. Respektive spíše s volantem. Prostě stejné ty věci jako měli v těch maringotkách.

Byly to jako nějaký hry, jako konkrétní tituly, nebo to byly okopčený věci?

Hele, já to nedokážu říct. Vím, že jako ty sovětský elektromechanický automaty byly poměrně originální. U těch závodních her podle mě museli být inspirovaný něčím z venku. Jak já jsem nikdy nebyl v té historii těch arkádových automatů zběhlý. Takže přesně ti neřeknu, jestli to bylo okopčený nebo ne. Ale z toho co jsem viděl, tak to bylo všechno postavený bytelně. Takže si myslím, že konstrukce byla schopná odolat jaderné válce.

Když si měl teda doma toho Sinclaira Spectra, tak jak se k tobě dostávaly hry?

Blbě. Tehda jsem jako myslel, že ty hry to je něco, co operuje někde v nějakém vesmíru. Kde to lidi občas stáhnout. Vždycky se chodilo k tomu, kdo měl dvojče. A na tom dvojčeti se to kopírovalo z kazety na kazetu. Já vím, že snad…no co to bylo za rok. Už snad 1989. To jsem měl od nějakých známých půjčeny originálky kazetový. Já jsem jim říkal, hele to je strašně hezký, že to má obrázek té hry. Ale proč je na každé té kazetě jenom jedna hra? Já mám tady třeba kazetu, kde těch her mám 20. Vůbec mi tehda nedocházelo, že existovalo něco jako originální hra, že se to muselo někde koupit.

Netušíš tedy vůbec, za kolik se to k tobě tenkrát dostalo?

Tehda to nebylo vůbec za peníze. Vždycky to bylo tak, že ti nějaký kamarád nebo někdo prostě přinesl kazetu s hrami a člověk si to okopíroval. Pak to zase půjčil nějakému jinému kamarádovi. Takže tehda se zato vůbec neplatilo. Tam byl problém jiný. Oni byly hrozitánský drahé kazety. A zvláště ten Sinclair byl strašně citlivý na kvalitu té nahrávky. Takže na těch českých Emgetonech to moc nešlo. Člověk tedy musel kupovat jiné značky. To stálo asi 120-130Kč, což byla jako dost velká část výplaty. To je jako, kdyby si dneska dával za jedno CD na vypálení třeba 2000Kč.

Co přišlo po tom Spectru? Co bylo tvůj další jako herní stroj?

Já to měl jednoduchý, já šel ze Spectra rovnou na PC. Najednou přišel rok 1991 a mě na stole skončil starý nějaký…ježíš, co to bylo. Dokonce snad ještě v Čechách vyrobený. Taková jako masivní krabice. Nějaké XT s monochromatickým monitorem. Tam už byly takové ty sokobany a Test drive 1. A od té doby jsem byl PCčkař.

Vzpomeneš si na nějaké tituly konkrétní? Kromě tedy těch sokobanů.

Hele, z toho PC té první generace tak to bylo. Test drive. Test drive draw, ten vím, že už mě nebavil. F15 tam byla moc pěkná. Pak přišla samozřejmě F19, ta už byla náročnější. Na to bylo potřeba lepší železo. Pak takový ty věci jako Simcity a Civilizace.  Mimochodem s Civilizací se k tomu pojí jedna krásná historka. Já jsem v té době ještě neuměl moc dobře anglicky, takže jsem té hře nerozuměl. Takže jsem hrál civilizaci a teprve asi po dvou týdnech hraní mně došlo, že když mačkám jako change tak můžu změnit produkci ve městě.Takže to nebude třeba dělat tu milišu (pozn. military – armáda), ale settlery (pozn. osadníci).

Jenže jsme to říkali právě nedávno tomu Sidu Meierovi, tak z toho měl docela jako druhý vánoce. „Vy jste to fakt hráli, aniž byste tomu rozuměli?“ A říkám jo, mně se to líbilo. Však to byla dobrá hra. No lehce nechápal, ale musím říct jednu hru, která mě už tehda zaujala. Jmenovalo se to Lotus Turbo Esprit, byl to od společnosti [turál] na toho Sinclaira. A už v té době to vypadalo jako současné GTA. Prostě jezdil jsi tam autem po pseudo-3D městě. Klasický pohled zezadu, normálně tam chodily chodci, doprava a tak. Já vím, že ta hra mě naprosto jako technicky fascinovala, že je vůbec možný něco takového na tom Sinclairu udělat.

Kdy ses dostal do prvního kontaktu s herními časopisy? Bylo to ještě před Excaliburem, nějaký polský nebo německý, nebo to byl až ten Excalibur.

No já jsem kupoval dva časopisy ještě za komunismu. První časopis to byla Elektronika. Nevím, jestli ti to něco říká. Tam se přepisovaly ty programy. Oni tam publikovali program a ty si ho třeba půldne přepisoval. Pak ti někdo kopnul do trafa a bylo to celé v háji. Mimochodem tam si pomatuji. Tam jsem četl dopis, v rubrice dopisy čtenářům, a mezi všechny ty docenty a doktory věd, tam psal nějaký mladý nadšenec, že má nějaký Plotter, a že zjistil, že když v tom Plottru vymění ten drahý fix za normální CentroFix tak to bude fungovat ještě lépe. Protože se tam dá dolévat náplň a tak. A víš, jak se ten člověk jmenoval?

No jasně Michal Rybka.

Ano, Michal Rybka a jeho první článek kdekoliv. Já vím, že pak jsem kupoval…já jsem nekupoval Bajtek. Já jsem kupoval Bajt polský. To jsem měl asi tři, nebo čtyři čísla. Jenže já jsem si s polštinou moc nerozuměl, pro mě to byla španělská vesnice. Já vím prostě, že v té Elektronice se ty programy dali relativně dobře opsat. Ale třeba v tom časopise Bajt oni měli Tetris a to vypadalo tak, že tam byly tři stránky plné jenom čísel. To už jsem řekl, že to prostě přepisovat nebudu…na to už jsem docela jako starej. A ještě jedna věc.

V České televizi byl takový pořad. Myslím, že Okna počítačům dokořán nebo tak nějak. Vím, že to mělo takový nějaký divný bizarní název. A vždycky na konci tady toho programu. Oni posílali přes televizi programy. Takže oni na začátku řekli, že třeba pošlou něco na Sinclaira. Ty sis prostě do televize připojil takový ten pěti kolíkový hrozně tlustý kabel. Z druhého konce do magneťáku a na konci prostě takový pán nebo paní co to bylo. Řekli: „tak zapněte si svoje magnetofony“. Tak si zapnul nahrávání a hele, ono to fungovalo.

A to byly nějaké jako užitkové programy, nebo tam byly i hry mezitím?

Oni se jako tehda snažili veřejnost učit programovat. Prostě byla taková ta nálada, kdy se řeklo, že všichni musí umět programovat. Protože programovat musí umět prostě každý. Když tak to si pamětníci mohou pustit film, jmenuje se to Hauři s Markem Vašutem. To přesně vystihuje tu náladu tady té doby. Takže to byly spíš jako totální kraviny, to co tam dávali. Prostě věci, které by se dejme tomu využily teď v hodinách programování.

Jasně. No a ten Excalibur. Dostal ses k němu jako úplně od začátku, nebo si nejdřív začal jako číst Score a pak ses jako vrátil k Excalibru?

Ne, ne. U mě to bylo jinak. Já jsem začal na něčem, co se jmenovalo Počítačový hry. To byl takový tematický sešit, který vyšel v roce 1991. Tam už psali lidi jako František Fuka a prostě podobný. To už se dalo jako docela číst. A ten Excalibur začal vycházet potom. Takže já jsem jako ty první čísla toho Excalibru četl, ale nějak mě to neoslovovalo. Až vyloženě první Excalibur, který jsem si koupil sám od sebe, bylo číslo 14. Což myslím, že mělo nějakou černou obálku s nějakým šulinem v takovém malém rámečku. A vím, že pak jsem si dokoupil ty starý Excalibury a člověk to četl. To byla taková ta magická doba. Kdy si prostě otravoval půlměsíce toho trafikanta, jestli už jako opravdu vyšel ten nový Excalibur.

Napadlo tě už tehdy, že bys tam mohl něco napsat? Nebo si to četl jako normální konzument.

Hele musíš vycházet z toho, jaká ta doba byla. Prostě pro nás…co to bylo za rok 1993-1994. Tak pro nás jako to, že někdo vůbec hraje hry a může o tom psát a vydávat časopis, to bylo něco magického. To je jako prostě když támhle NASA létá na měsíc. V té době jsme jako samozřejmě všichni chtěli psát. Ale ta mezera byla z našeho pohledu tak obrovská mezitím. Jako sedět někde, hrát ty hry a psát o tom.

Ty jsi navíc nebyl v Praze, že jo?

Já jsem byl v Praze. Já jsem sice narozený v Českých Budějovicích, ale celý život jsem žil v Praze. Až na nějaké asijské intermeze. Ale i v té Praze prostě jako, tam pokud člověk opravdu nechodil na ten jeden gympl, ze kterého někdo byl. Tak jako neměl šanci se k těm lidem dostat. Já vím, že třeba kde už jsem opravdu tehda začal trošičku psát o něčem. To bylo, když Dandy otevřel svůj famózní PC klub Dandy. První půjčovnu her. A už v té době tam měl hromadu krabicových her, které byly jako na půjčování, ale potřebovali někoho, kdo by k těm hrám napsal mini recenze.

Aby mohli udělat katalog. Ještě se spolužákem s gymnázia, který pak se stal jedním s vysokých manažerů Microsoftu a dělal i v dalších firmách. Tak jsme řekli, jo, že to proto toho Dandyho uděláme, když si můžeme půjčit jako 6-7 her potom. Ono to půjčení bylo docela drahý taky. Pro nás to bylo hezký jako, že jsme byly blízko té herní scény. Když jsme tam přišli, tak tě jako Dandy pozdravil, což jako bylo jako známka toho, že už člověk patří do té komunity. Ale vím, že než jsme to stihly dopsat, tak PC klub Dandy jako zavřeli. Měl tehda problém…ty autorská práva dost dobře nefungovaly tady s tím.

A to bylo tak co za rok? 1995-1996?

Podle mě to bylo tak 1996, možná 1997. Zajímavější je ta věc, jak jsem se opravdu dostal k tomu, že o tom budu psát.

No určitě, určitě.

Protože tak kolem roku 1998-1999. Byl v Praze takový ten fenomén internetových kaváren. Kdy prostě kdo měl díru do zadku, tak si otevřel internetovou kavárnu. Já vím, že jsem v té době sháněl nějakou brigádu, protože jsem byl chudý student. Tak jsem šel dělat obsluhu, do takové to internetové kavárny. No a pak jsem se trošičku vypracoval tak jsem vedl jednu tu internetovou kavárnu. Pak mě poprosil, abych vedl druhou internetovou kavárnu. Ta zrovna byla na místě, které bylo zrovna docela…ta byla Na Poříčí. Čas od času se tam objevovali tady ty herní redaktoři a tak. A já jsem najedou zjistil, že ten svět těch hráčů je…ta bariera není tak velká. Prostě když tam přišel ten Karel Papík, nebo prostě Ondra Malý. Tak to nebyl žádný tamhle ufon, ale prostě bytost z masa a kostí, která taky pila pivo. A dalo se s nimi normálně pokecat. Já vím, že tehda jsme tam dělali nějakou akci pro hráče. A přišel nám tam takový, vypadal jak studentík střapatý, jmenoval se Alex Zavoral.

Teďka jsem ho viděl zrovna v žebříčku miliardářů. To byly taky hezké zážitky. Jak se tam postupně na tu komunitu nabalovaly různé figurky. Protože se o mně vědělo, že relativně dobře mluvím anglicky, tak mě tehda poprosil člověk, jmenoval se [eskadr], který se měl se starat o web Score. Měl tam psát nějaké novinky a nějak se mu do toho nechtělo, protože byl moc možná línej, nebo já nevím proč. A poprosil mě, jestli bych čas od času nějaké ty novinky nenapsal. Nevím, jestli víš, jak se tehda dělaly novinky na úplně všechny herní české weby.

No podle toho co mi říkal Michal Rybka s Ondrou Malým, tak to byly v podstatě tři týdny staré přepisování.

No jasně, otevřel sis [adrenaline bold] a prostě přepsal si ty všechny články. Teďka samozřejmě, někdo uměl anglicky líp někdo, někdo…. Prostě já nevím, když to pak měsíc děláš, tak jako zjistíš, jak to funguje, trošičku se vypíšeš a je tam nějaká zpětná vazba a tak. A vím, že na základě toho jednou, mě prostě přes Mageo myslím, napsal Karel Papík, jestli už jsem někdy psal nějaké recenze her. Říkám, že nepsal a on na to, jaké pak hraju rád hry. Na to jsem mu odpověděl, že simulátory a on že super, protože Bob Koutský měl moc práce a nestíhal. Tak potřebovali do Gamestaru někoho na simulátory.

To už byla doba kdy Karel Papík a celá ta redakce přešla do Gamestaru, to už nebyli ve Score?

To už nebyli ve Score no, to už šlo do Gamestaru. Ale já jsem to nijak neprožíval. Já jsem si kupoval všechny časopisy, mně to bylo jedno.

Takže to mohlo být kolem toho roku 1999-2000?

Tohle spíš 1999, jestli se nepletu. No tak říkám, že jo. Najednou jsem koukal, že za 14 dní mi zavolali, že přišly hry. Recenzoval jsem Mig Alley, to byl takový bizarní simulátor těch starých migů z korejské války. A furt jsem tomu jako nemohl věřit. Pak teda jsem šel kolem té trafiky, tam byl ten Gamestar tak jsem si to koupil a bylo tam moje jméno. No a pak už se to rozjelo, člověk začal psát víc, víc a víc. Pak se rozjel Gamestar web a Gamezóna. Tak už to vypadalo, že už jsem zjistil, že asi v herních a internetových kavárnách mě pšenka nepokvete. Tak jsem to začal dělat v podstatě na plno. I když člověk byl externista, tak té práce bylo tolik s těmi weby a tak, že to člověka rozumně uživilo.

Jasně. No ty jsi pak začal hodně brzy psát i do Levelu, že jo? Tam bylo nějak kolem roku 2000 -2001. To už si tam měl nějaké články.

Ono to bylo trošičku jinak. Protože tehda ta scéna se strašně dynamicky vyvíjela. Já vím, že ten Gamestar, tam už se začalo lehce schylovat k nějakým změnám. Karlovi už se do toho nechtělo, tak místo něj to vzal pak… Tehda se o to staral docela Lukáš Erben. Ve chvílí kdy se v Gamestaru začaly objevovat figurky jako Ivan Šiler. Jsem si nebyl jistý, zda se můj styl života ztotožňuje s pohledem pana Šilera.

No o tom jsem si s Lukášem Erbenem moc hezky popovídal.

Tehda se mi hrozně líbilo prostě, jak Vrec rozjížděl Bonusweb. Jo tak slovo dalo slovo a vlastně celý rok 2001, jsem strávil s Vrecem v Bonuswebu. A musím říct zpětně řečeno, že to mně dalo asi jako nejvíc. Protože to byla jako úžasná jízda. Kde v podstatě v té redakci jsme byly 24 hodin denně. Pořád se něco dělalo. To prostředí, které tam bylo, pořád člověka tlačilo zkoušet dělat něco nového. Protože jednak lidem se to líbilo, druhak začínali jsme relativně na miniaturní návštěvnosti. A na konci toho roku už jsme měli větší návštěvnost, než Mobilserver.

Člověk se pak chodil o kancelář vedle se smát Patrickovi Zandlovi. Ono to bylo v dobrém samozřejmě. Prostě když každý týden si viděl, že to překonávalo rekordy nějaký. Pak samozřejmě takový…, že jo tehda JT měl Tiscali. Jsme si vždycky dělali srandu, když jsme měli nějakou exkluzivní věc, že se z toho JT po tento. Ale je fakt, že tehda to webové zpravodajství a vůbec ty herní weby jsme vlastně pod vedením toho Vrece vzali z něčeho, co bylo hodně amatérský do něčeho, co bylo profi. Dejme tomu, že to dalo základ tomu, jak vypadají herní weby teďka.

Jak se to vlastně v tehdejší době dělalo? Opravdu byla nějaká fyzická redakce, kde prostě seděli lidi a dělali na článcích, nebo to byla jako spíš editorská práce. Kdy jako k vám přicházely ty články a vy jste je pak vydávali?

Hele bylo to fifty-fifty. My jsme měli fyzickou redakci. A každý den musely vyjít čtyři články, což znamená jedna recenze a tři nějaké tematické články. Plus se muselo udělat poměrně hodně novinek. Takže o novinky se vždycky starala tematická redakce. To znamená, že my jsme tam seděli čtyři a každý z nás musel udělat 2-3 novinky denně. No s tím, že recenze se dávali hodně externistům. My jsme se pak starali v té redakci, buď o nějaké recenze na věci, které nás opravdu bavili, nebo o takové ty další články. Tam začaly vycházet takové ty různý ekonomický témata, úvahy a rozhovory s lidmi. Tak myslím si, že fakt jako mně se líbilo jaký ten obsah ten Bonusweb měl v tom roce 2001.

No tam byly i nějaké rozhovory, třeba jako s Andrejem Anastasovem nebo s Jindrou Rohlíkem ohledně nějakých věcí. Kde jako Andrej odcházel ze Score a tak. Tak to se řešilo na tom Bonuwebu právě. Užívali jste si jako to, že jste byli takový výlučný pozici, že tady žádné jiné herní weby pořádně nebyly?

Hele víš co, my jsme tohle pořádně neuměli. Tohle byla čistě doména Vreca. Prostě Vreco, ten měl ten největší drive (pozn. zápřah). On byl schopen prostě ty lidi zavolat. On byl schopen toho Andreje, tak dlouho „prudit“, až mu ten rozhovor dal. Myslím si, že nebýt Vreca, tak ten Bonusweb by se takhle nikdy nerozjel.

Takže ty věci jako třeba plné hry a podobně to byla čistě jeho záležitost?

Přesně tak. On byl a je skvělý businessman. To si mi na tom klukovi líbí. On prostě začal z ničeho támhle někde v Opavě a podívej se, kde skončil. To mě prostě fascinuje. Byť třeba důvod proč já jsem odešel z Bonuswebu do Vogelu byl ten, že prostě za ten rok byl člověk totálně vyhořelej. Jo už fakt prostě…tam byly chvíle kdy Vreco vyházel kusy nábytku. Ale jako musí se mu nechat, on to prostě uměl dělat. Já si myslím, hodně lidí ho přehlíží, ale podle mě on byl jedna z nejvýraznějších postav té české herní scény vůbec.

Vzpomeneš si na nějaké autory, kteří pod vámi začínali. Třeba nějaké lidi, kteří píšou do dneška, nebo psali právě třeba pro ten Bonusweb a s vaším odchodem pak skončili taky?

No, tehda ta redakce. Vreca tomu šéfoval, pak jsem tam byl já a pak tam byl Pavel [monšajn]. On dělal něco jako zástupce šéf redaktora. No Martin Kaller, ten nevím kde je teďka. Tam začali psát takový ti různý… Jíra Sládek, Peter Poláček. Možná Tomus tam psal také v té době.

Jo, jo taky.

Mně už se to slejvá. Někdy si říkám, že jsme jako takový ty političtí turisti v těch stranách. Většina těch redaktorů taky prošla hodně redakcemi. Jako vystřídalo se tam poměrně dost lidí. Byla to taková zajímavá líheň.

Následně si teda přešel do Vogelu. Já jsem tě tam registroval, že si psal do Levelu hodně a pak, že si byl i redaktor OPS2 magazínu.

No ono to bylo tak. Mě tam přijali do redakce OPS2 magazínu z jednoho důvodu. Protože mně se ty konzole začínaly líbit. Tam byly dvě hry, které mě naprosto fascinovaly tehda na PlayStationu. To bylo VRC a Burnout. Já jsem vždycky, když Martin Kaller odešel domů. Tak já jsem zůstal třeba do půlnoci a hrál jsem tady ty dvě hry a pak jsem se postupně dostal ke konzolím. Oni potřebovali někoho, kdo aspoň trochu ty konzole hrál, ale zároveň potřebovali někoho, kdo umí skvěle anglicky. Protože v té době byla menší válka mezi Vogelem a Omegou o to, kdo bude vydávat PlayStation 1 magazín a kdo Playstation 2 magazín.

Kdo získá licenci od Futeru. Licenci pro jedničku měla Omega a licenci pro dvojku dostal Vogel. Takže bylo potřeba udělat redakci. Fared byl šéf redaktor a já jsem byl vlastně jako Faredovi k ruce jako redaktor. Takže já jsem pro Level vždycky fungoval jako autor. Já jsem nikdy oficiálně nebyl redaktor toho Levelu. Jenže protože zase, všichni sedíme v jedné místnosti, že jo. Tak slovo dá slovo. Člověk si občas něco napíše a pak to stejně dopadá tak, že jako všichni píšou do všeho. Snad Radek taky psal občas nějaké věci do toho Playstation magazínu.

Vlastně Honza to jako by formálně vedl ten Playstation magazín na začátku. Takže byla i provázanost jako by v tomhle tom. Ty jsi tam psal hodně jako formulový věci a simulátory, že jo? To byly jako věci, které tě bavili, nebo o které sis jako vždycky říkal? Nebo že jsi byl vždycky takový zaškatulkovaný…toho to baví, tomu to dáme všechno.

Ne, mě to jako extrémně bavilo. Cokoliv závodního. Cokoliv kde se lítalo. Já vím, že vždycky když člověk vedle mě posadil Uhlíře, tak my jsme si absolutně nerozuměli, co se týče herních žánrů. On tam neustále prostě vyprávěl o nějakých těch příbězích a to, jak ho tam strašně fascinují ty různý tyhle… Takže já jsem byl opravdu hozený spíš tímhle tím směrem. Proto jsem dostával všechny tady ty hry. Ono to bylo dobrý. Protože pak máš průřez a dokážeš to srovnat a říct, hele funguje to takhle. Ale přiznám se, že teďka už bych simulátory hrát nedokázal. Už prostě ta komunita se hnula tak moc do hardcoru, že to už si radši zalítám normálním letadlem.

No když si říkal, že tě začali zajímat ty konzole. S nějakým tím nástupem do Bonuswebu. Tak předpokládám, že předtím si hrál pořád na PC. Je to tak?

Furt. Jsem se bál, že když mi spadne Amigo, tak mi zlezou nehty. Já byl velký PCčkář.

Myslím, že v nějakém rozhovoru k 100 Levelu. Jsi tam odpovídal redaktorům na otázku, proč hraješ na těch konzolích. Tak ty si tam říkal, že dokážeš nakopat prdel na PC i na konzolích. Byl jsi vnímaný spíš jako konzolista nebo spíš jako PCčkář, v té redakci ve Vogelu?

Já jsem tam spíš byl jako ten člověk na ty divné hry. Co nikdo jiný nechtěl hrát nebo tak. Oni třeba všichni závodili teď v tom, třeba [meš]. Ale mě ten [meš] nebavil, že jo. Já jsem chtěl alespoň tu VRC 2, kde se dá trošičku závodit. Pak postupně na ten Level, hlavně kolem Drakena se nabalovaly takové jako zajímavé figurky. Takže to vypadalo třeba tak, že my jsme někde vzali tu konzoli. Jeli jsme ke kamarádovi támhle někde. Tam jsme to připojily k jedné z prvních plazem. Teď ta plazma stála třeba půl milionu. No prostě a jdeme hrát nějaké hry. Někdo tam zkoušel nějaké hry a nakonec všichni vytuhli, protože tam šli někde jíst, pít a tak. A jediný jsem tam byl já s pánem domu. Kde jsme se prostě předháněli, třeba šest hodin v kuse, kdo zajede v tom VRC 2 rychlejší čas. Byly to takové zajímavé chvíle.

Pak ses hodně začal starat o takové ty zvláštní články typu guláš. A třeba výprava na World Cyber Games 2002 do Koreii, že jo? Byl jsi na to určený kvůli té své angličtině, nebo to bylo spíš jako že, tak nějak náhodou ses k tomu připletl.

No World Cyber Games to bylo tak, že nikomu se do toho nechtělo. Protože tehda, když se řeklo Korea, tak všichni „Ježíši, proboha…“. Draken v té době vůbec cestovat nechtěl. A další kdo tam mohl jet, byl Jan Herodes. Honzovi se to, ale nějak nehodilo. Tak prostě mi řekli, abych tam jel. Tak sem tam tehda skoro na 14 dní jel. Měl jsem tam takovou komplikaci, protože cestou tam, že jo blbec jsem si dal hodně moc drahou videokameru do kufru a ukradly jí. Takže jsem to pak ještě další rok splácel Vogelu. To bylo takový nepříjemný. Ale byla to zajímavá zkušenost. Jdeš na hotel a na hotelu máš prostě 20 televizních programu a dva z toho jsou jenom herní.

Jak prostě furt živě vysílají zápasy. Bylo to takový trošičku Ufo z pohledu českého hráče. Tohle to jako nebyla moje specializace, spíš něco co mě bavilo. Já jsem říkal, musíme ty časopisy něčím odlehčit. Prostě dělat nějakou srandu. Aby ti lidi měli pocit, že se něco děje a ta redakce dokáže občas i blbnout. Že to není jen parta robotů, co tam smolí ty články. Tak já vím, že jsme do guláše jednou převlíkly Drakena za Laru Croft a tak. To byly docela zajímavé věci.

Když jsi zmínil tu video kameru. Tak ty si se tam v podstatě začal starat o video DVD. Udělal jsi tam první recenze, natočil si první Level TV. Jak to vlastně vzniklo celý tenhle ten nápad. To si jako někde viděl? Třeba na německém Gamestaru, nebo v různých takových zahraničních časopisech?

Hele, já jsem to neviděl. Ale v té době už ten web začal příšerným způsobem ty časopisy drtit. Já jsem to prostě viděl. Už tehda jsme s Honzou Herodesem a se všemi bavili o tom, jaký dát obsah do těch časopisů, který ty lidi přitáhne. Protože tehda streamované video přes internet nebylo moc ideální. Ty internetové linky byly strašlivě pomalý. Tak jsme říkali, hele když dáme ty videa prostě na to CD/DVD, tak to bude něco, kvůli čemu si to ty lidi budou kupovat. Pokud to budeme dělat profesionálně. Já vím, že to Score v té době přecházelo na tu samou věc. Co jsme zjistili velice brzy bylo to, že psát články, když člověk umí psát je v pohodě. Ale pak namluvit to video, když nejsi žádný Moravec nebo herec s tím školeným hlasem.

Tak je to hrozný problém. Stoupnout si před tu kameru a něco říct, aby člověk nevypadal jako totální hovado. To byl pro nás, co by počítačové hráče, docela neřešitelný oříšek. Dokonce to vypadalo tak, že my jsme řekli, hele zkusíme dělat něco jako vlastní zpravodajský pořad. Jednu noc jsme přestavěli redakci ještě tehda v Karlíně, dali jsme tam stůl jako moderátorský stůl. Zakryli jsme plachtou nějaký ten bordel, co tam vzadu byl. Dali jsme tam kameru a teďka jsem udělali pár předělů. Hele a my jsme točili celou noc a furt to vypadalo strašně…prostě děs, na to se nedalo dívat.

Neuměli jsme mluvit. Nevypadali jsme. Prkenný jsme byli. Tak jsme řekli, hele takhle ne, zkusíme příští měsíc udělat něco jiného. A co čert nechtěl. V tomhle tom aktuálním měsíci vyšlo Score s tím Score Live. A když jsme pak udělali Level TV, tak už jsme byli ti druzí, co kopírují to Score. Já si myslím a myslím si to furt, že jako přidávat obsah a dělat to nějak zajímavý. To je jediný způsob jak mohou tyhle věci jít dopředu. Nikdo není zvědavý na to, když někdo bude dělat úplně to samé co ti druzí.

Jasně. No vy jste to tam okořeňovali takovými těmi redakčními historkami. Pak jako myslím, že poměrně záhy tam byl takový ten interaktivní seriál Pán prstenů, nebo něco takového. Byl tam Adolf, že jo. Klasická postavička Levelu.

Já jsem čekal, kdy mě někdo zažaluje za toho Adolfa. Řeknu ti další bizarní historky. My jsme chtěli jednou udělat, že vyšel Colin McRae Rally. Tak jsme si půjčili od Charouze, Ford Focus RS. Tehda jich bylo sedm v Evropě. Nadupaný a našlapaný auťak prostě. Jeli jsme do Milovic někam do lesa, kde byly takové ty úzké asfaltky. S tím, že prostě uděláme nějaký průjezdy. Chtěli jsme dělat Top Gear, když ještě nebyl, nebo ho nikdo neznal. No a víš, jak to dopadlo? No dopadlo to tak, že po pěti minutách natáčení skončil Ford Focus v lese. V poměrně nepojízdném stavu, jak pokácel kus stromu. Vím, že tehda jsme volali Drakenovi a prosili jsme ho, aby přijel, že potřebujeme odvoz.

Tak přijel Draken a koukal na to, jak jsme tam pokáceli kus stromu tím autem. Říkal: „chlapci co jste dělali, kdo to bude platit“? No pak přijeli policajti řešit dopravní nehodu. Tak přijel pan policajt s paní policajtovou. Paní policajtová ta byla jako dost nasraná. Ptala se, kolik jsme tady jeli, nedodržení bezpečné…takové ty tyhle ty. Pan policajt takový mladý kluk, evidentně ho bavili auta. Pak si to obcházel a říkal: „kluci, vždyť to je RS“. A my na to, že jo. A on na to: „ježíš, vy jste pitomci, takhle zničit takhle krásný auto“. Pak jsme zjistili, že jako akční scény bude lepší, když v Levelu TV dělat nebudeme, nebo aspoň ne trikovými záběry. Ale vzal to tenkrát v pohodě, ani snad nechtěl žádné peníze.

To je zajímavý, spousta jako věcí tam podle mě musela vznikat živelně. Třeba jako ty video recenze, když si to namlouval takovou tou jako by němčinou. Tak to muselo být buď na poslední chvíli, nebo jako hodně dobře promýšlený vtip. Co z toho to bylo?

Bylo to na poslední chvíli. Já jsem vždycky přiváděl všechny šéf redaktory, zástupce šéf redaktorů, korektory, DTfáky k šílenství. Protože, byla oficiální uzávěrka. Pak byly dva dny po uzávěrce, kdy jako všichni takový ty opozdilci začali dodávat články A třetí den po uzávěrce, já jsem začal psát nebo natáčet svoje věci. Kolikrát na mě řvali a pokutovali mě. Já jsem prostě odevzdával vždycky nejvíc pozdě. S tím DVD to bylo podobně. Vždycky se to dělalo ten víkend předtím, ale pak z toho vycházely ty nejlepší věci. Když člověk měl v sobě těch deset Red bullů a prostě ve čtyři ráno, hned jak jsem přišel, se to rychle natočilo. Některé ty srandy byly pěkný. Na to se dobře vzpomíná.

Viděl jsem takový ten konkurenční souboj proti Score. Kdy oni měli ten formát toho „volejte šéf redaktorovi“, který se prakticky jakoby neměnil po celou dobu toho, co to fungovalo. Tak vy jste tam pořád přicházeli s novými věcmi.  Pak se tam i jako změnilo formát toho DVD, že to byla jakoby Level TV s předělama jako video recenze, téma, návštěva někde a tak. A pak to bylo jako jednotlivé rubriky. Tak v tom si měl jako taky prsty, že si to chtěl nějak posunout dál, nebo to byl jako přirozený technický vývoj?

To byl technický vývoj. To už spíš tlačil dejme tomu ten Pavel Dobrovský a kluci kolem něj. My jsme začali s nějakým 20 minutovým pásmem. Pak jsme zjistili, že docela ten obsah je zajímavý a ty lidi na to reagují. Tak se ten obsah pak dál rozšiřoval, až z toho bylo opravdu celé DVD. Tam byly hromady video recenzí a už jsme to nedělali dejme tomu v jednom nebo ve dvou lidech. Ale staralo se o to hrozné kvantum lidí. Ale víš co, my jsme byli jako ve specifické situaci. Protože Score mělo prostě Tukana a Tukan je herec, to je charismatik. Takže ten se tam dokáže i s tím Tomíkem před tu kameru postavit a dělat srandu, protože oni to prostě umějí. Tohle my jsme neuměli. My jsme si museli pomoct nějakou stylizaci, nebo prostě tak, že nás kamera zabírat nebude. Nebo budeme mluvit s nějakým tím obskurním jazykem, německy, moravsky a slovensky. Kdybychom to dělali jako oni, tak bychom to nedovedli. Skončilo by to jako hroznou tragédií.

Podporovalo vás jako vydavatelství v tomhle tom? Přicházeli třeba nějaké kladné ohlasy na to, že jste dělali to DVD. Že jste zavedli něco nového na český trh, kromě toho Score teda. Nebo to bylo úplně bez povšimnutí vydavatelství?

To bylo bez povšimnutí. My jsme měli obrovskou podporu jak třeba od Herodese, tak od Drakena a koneckonců i od Martina Bacha. Oni už pak si to prostě vyříkali s tím vedením vydavatelství. Já myslím, že vydavatelství to bylo úplně jedno. Tohle bylo pod prahem jejich rozlišovacích schopností, jestli tam děláme nějakou Level TV, nebo ne.

Jak si říkal, ty jsi jako by předal „otěže“ Pavlovi Dobrovskému, Lukáši Grygarovi a tak. Kteří se pak starali o to DVD hodně. A nastoupil jsi do 2K Czech, nebo do Illusion Softworks, že jo?

Do Ilusionu no. Přesně. To bylo po dvou letech jako dennodenní práce v té redakci. Já už jsem tak nějak cítil, že ty časopisy a celá ta herní scéna prostě…narazil si hrozně rychle na své limity. Čekat pak jako dalších pět let, než z člověka udělá šéf redaktora, to jako není ono. Já jsem chtěl dělat něco jiného a věděl jsem, že další část musí jít k tomu vývoji. Protože jsme se prostě s Petrem Vochozkou a takhle, potkávali už na všech těch výstavách. A zas tolik lidí v Čechách nebylo, co by byly schopný si vzít hru a říct: „kluci je to špatný, protože tohle, tohle…podívejte se na tady ty další 2-3 hry, jak to mají udělaný“. Prostě takhle zhodnotit hru moc lidí nedovedlo. Tak jsme logicky jak já, tak Michal a Ondřej Malý začali dělat v Ilusionu, něco na způsob producentů.

Pokud si dobře vzpomínám, tak vy jste byly v nějakém slovenském studiu, nebo byli jste jako hodně dlouho na Slovensku?

No to byla moje první asijská štace. To nás nasadili s Michalem Rybkou do Košic. Michal tam žil snad rok a půl. Já jsem tam vždycky na pár týdnu lítal a měli jsme dokončit s těmi kluky z Košic hru. Jmenovalo se to Circus Grande.

To byl vlastně Michalův projekt, že jo?

To byl Michalův projekt no. Byla to jako dobrá škola. Jak říkám, já jsem o tom vývoji her nic nevěděl. Teď, když se na to dívám zpětně, po nějakých 10 let in developmentu, tak si říkám, že jsme o tom věděli fakt úplný kulový jak dělat hru. Takže se divím, že tehda na to nikdo nepřišel a nedal nám pár facek. Tak nakonec to vyšlo a nějaké peníze ta hra vydělala. Takže to bylo fajn no.

Jak jste jako mohli v Ilusionu využít to, že jste předtím hrozně dlouho psali o hrách? Kromě té kvality quality assurance (pozn. proces řízení kvality).

To nebyla kvalita quality assurance. To byla klasická producentská práce. Ty se podíváš na to, jak se ta hra hraje, vyzkoušíš si to a zjistíš, že třeba tohle nepůjde. Protože, když nás bude někdo recenzovat tak řekne, že tohle je špatně a tohle je špatně. Kluci to musejí změnit. Tam byl problém jiný. My jsme věděli, co je potřeba jako vylepšit a tak. Ale producent ve hrách je zároveň vlastně jako projekt manažer. Prostě stará se o to plánování, musí tomu všemu rozumět, musí vidět do té technické části, musí být schopný pohádat se s grafikama a tohle to my jsme vůbec neuměli.

Vy jste jako nevěděli, co přesně jim vytknout. Jasně. Na jaké hře jste pracovali po tom cirkusu? Protože já vím, že jste pak vrátili zpět do ČR, že jo?

No pak jsme se vrátili do Prahy. Tam se dělalo…sakra, Hellboy dokonce z toho ukazoval nějakou prezentaci.

To byl ten HiTech?

No HiTech jsme dělali. Na tom jsme trávili pár měsíců. Chvíli jsem tam dělal designera. Ale protože tam pořád jezdili investoři, nebo lidi, kterým se to ukazovalo. Tak byl potřeba člověk se skvělou angličtinou, který jim to od prezentuje. Tak pak jsem byl přesunutý na pozici, něco na způsob asistent produkce. Staral jsem se o prezentaci těch věcí a tak. Nějakým způsobem jsem se musel začít starat o to plánování. Protože tehda byla doba, kdy ty rozpočty na ty hry šli hodně nahoru a začaly opravdu pořádně vyžadovat plánování, milestony (pozn. projekt managment) a všechno tady to. Museli jsme s tím začít, ale člověk v té době o tom moc nevěděl. Takže jak na HiTechu tak později na Mafii 2, co jsme dělali. Tak tam s tím plánováním a vůbec řízením toho vývoje, byly obrovské problémy.

Předpokládám, že v té době už si redaktora OPS2 nedělal, že jo. Ale psal si do Levelu pořád.

Psal jsem do OPS2. Ale spíš člověk točil Gamepage. Dělal novinky na to Level DVD. Snažil jsem se dělat věci, které jsou dejme tomu neutrální. Než abych psal recenze, kde jednak můžeš být ve střetu zájmů a druhak…mně přišlo takový divný, když jsem viděl kolik té práce na ty hře je. Napsat o něčem, že to je sračka, i když to jako objektivně sračka byla. Tak mě bavilo třeba překládat do češtiny takové ty making off a vývojářský videa. A musím říct, z toho jsem se hodně naučil. Když každý měsíc prostě zhlédneš opravdu všechny, co vyjdou. 20-30 prostě. A následně jich několik vybereš a do detailu prostě přeložíš a tak. Musíš to přeložit, aby to dávalo smysl. A z toho jsem se hrozně moc naučil o tom, jak by to mělo fungovat.

No ty jsi už zmínil další okruh otázek, které se budou týkat Gamepage. Jak si vlastně do Gamepage nastoupil? Kdy to zhruba bylo a co si ta měl za pozici?

První náš kontakt s Gamepage byl ještě s Vrecem, když jsme se nějak bavili s…myslím, že dramaturg Milan Vacek, nebo někdo takový. Oni hledali jako nápady na Gamepage, jak by to mělo vypadat a tak. Tak jsme se nějak dostali do kontaktu s těmi lidmi. Ale více se to rozjelo, až kolem toho roku 2003. Kdy za námi občas jezdili do Play Station 2 magazínu. A my jsme pro ně vždycky recenzovali nějakou hru. Že to bylo, jako, že se bavili s redaktorem magazínu, který něco hrál. Já vím, že takhle jsem hrál Socom.

To byla myslím první věc, kdy jsem se dostal na obrazovku. No a v té době to dělal ten Béla Nemeshegyi. Pak šel dělat ty DJe nebo rádia a tak. Takže tam byla díra. Tak mně právě zavolal Alan s Milanem, jestli bych to jako nechtěl zkusit dělat. Protože v tu chvíli jsem byl jako jediný člověk na té české herní scéně, který byl konzolista a zároveň měl zkušenosti s videi přes ten Level TV. Takže, když už jsem měl o něčem mluvit. Tak to bylo pronesené normálním hlasem a nemuselo se vždycky všechno točit 30 krát. Takže k tomu jsem se takhle dostal a staral jsem se o celou tu konzolovou Gamepage.

Takže ty jsi měl jenom ten konzolový speciál?

Přesně tak. Jednou za čtyři týdny to bylo jenom o konzolích.

Jak ti vlastně přišla ta práce pro tu Českou televizi v porovnání s tou relativní otevřeností toho herního časopisu? Já vím, že tehdy to bylo takové, že se musely točit čtyři díly najednou a bylo to takové docela striktní. Tak jak ti to přišlo?

Hele, já jsem tam měl s tím takové dva vnitřní problémy. První problém byl ten, že té kreativity tam moc nebylo, museli jsme se držet nějakého ustáleného formátu. Ačkoliv s těmi lidmi se pracovalo skvěle a byla s nimi ohromná sranda. Tak prostě stejně v té České televizi v tom visel takový ten duch studia kamarád. Kdy prostě jsem čekal, že opravdu se vedle mě objeví můj supermluv a začne tam něco žvatlat. Druhý problém, který jsem měl, byl ten, že prostě…já ti dám příklad. Když vylezu před kameru v Level TV. Jsem tam jako blbec, nebo jako Adolf a prostě dělám si ze sebe srandu, tak to lidi vezmou, protože mě znají. Přece jen, je to ten Level. Trošičku jako když ochotníci dělají támhle někde hru Naši furianti. Tak se jim zatleská, prostě ha, ha, ha a jde se na pivo. Je to v pohodě.

Jenže tady děláš pro Českou televizi. Prostě jde to mezi lidi. Tehda to šlo na ČT 1 někdy v poledne, nebo takový ten čas. Takže se na to potencionálně může dívat milion lidí. Jenže ten milion lidí si zároveň může přepnout na Novu na Mareše, nebo na Primu, kde zrovna něco bylo takového. Tam prostě okamžitě bylo jasné, že jak člověk není herec. Jak nejsi jeden z těch deseti milionů ten nejlepší moderátor. Tak prostě při tom srovnání, s těma ostatníma nemáš šanci. Proto bylo potřeba psát ten scénář tak, aby se tam ten člověk moc často neobjevoval. Protože, když neumíš hrát, tak na takové profesionální televizi se to hrozně rychle pozná.

A to co vypadá zábavně v Level TV, vypadá směšně až tragicky v tom Gamepage. Pro mě nejhorší chvíle byly ty. Kdy člověk musel přijít před tu kameru a mít tam nějaký dramatický výkon. Jednoduší to bylo u nějakého toho rozhovoru. Kde si byl jako redaktor a prostě ses ptal někoho. Ve chvíli, kdy si měl působit jako herec, nebo nedej bože jako charismatický herec, tak to nešlo. To zas třeba uměl ten Tukan s tím Tomíkem. Ty na to byly prostě dobrý.

Jak dlouho vlastně trvala tady ta epizoda jako Gamepage a proč si pak z Gamepage odešel?

Gamepage epizoda trvala od roku 2004 do 2008. No a odešel jsem proto, že z Číny se blbě točí s Českou televizí.

Takže to můžeme spojit jako v to, že ty si pracoval v Ilusionu, pracoval si pak následně v 2K Czech a byl si jakoby odvelený do Číny? Byla ti jako nabídnuta 2K v Šanghaji?

To bylo jinak. Ono oficiálně když nás kupovali tak se říkalo. Podívejte se, my máme pobočky po celém světě, a když budete v tom 2K, tak se můžete nechat přeložit tamhle na pobočku a támhle na pobočku. Tak já jsem říkal super. Šel jsem tehda na šéfem 2K a říkám, že bych chtěl jít do Šanghaje. A on, že to nejde, že musím být tady a tohle. Takže to bylo asi tolik k tomu, jak nám malovali ty světlé zítřky. Každopádně prudil jsem opravdu nejvyšší vedení 2K tak dlouho, až teda aby konečně ode mě měli pokoj. Tak abych jim prostě zavolal a zeptal se, jestli tam můžu dělat. Tehda jsem prostě zavolal, dokonce myslím, že už jsme měli videokonferenci z české pobočky na šanghajskou. A protože zrovna tehda tam měli problém, že potřebovali producenty hodně rychle.

Tak jejich první otázka byla…no spíš druha čí třetí. Kdy můžeš přiletět? Tak týden mi trvá vyřízení víza tak prostě za 14 dní přiletím a můžeme se o tom pobavit dál. Tak oni, že super, že lidi se většinou vykrucují a ty si nám řekl na rovinu, že chceš přijet okamžitě. Tak přijeď, bude to v pohodě. Takže jsem po 14 dnech vystoupil z letadla v Šanghaji, nastoupil jsem do toho Maglevu, co jezdí 430km/h. Dojel jsem takový lehce vykulený na tu pobočku. A oni, že super, ale že mě čekali až večer. A já, že hotel ještě nebude otevřený, a že tedy budu odtud ještě chvilku pracovat. Pak mě nasadili do auta a odjel jsem na hotel. Večer mě pak měli vyzvednout. Tak večer mě pak vyzvedl šéf toho čínského studia.

No a vlastně pohovor pracovní byl v baru toho nejvyššího patra v tom nejvyšším mrakodrapu tehda. Tak já jsem se koukal dolu, jenže já mám hroznou závrať. Tak když jsem se koukal dolu těch 400 metrů, tak jsem si připadal jako Ufo. Teď to osvícení 20 milionové, prostě velkoměsto. Všude prostě všechno blikalo a svítilo barevně. A oni, že se jim líbí, že jsem přijel, a že si mě nechali prověřit. Tak se mě zeptali, kdy nastoupím. Tak jsme se dohodli na nějakém rozumném nástupu. No a zase další den jsem odletěl do Čech a pak mi došlo, že jsem se jich nezeptal na plat.

Za dvě hodiny telefon, že jsme se nedohodli na platu a jak to uděláme. Tak jsem řekl, ať mi tam něco dají. Mně se prostě líbilo, že takhle ty věci probíhali. Tam byla obrovská vzájemná důvěra. A nakonec z toho vyplynulo, že už jsem tady pátý rok a myslím si, že jsme tady v té Číně udělali spoustu zajímavých věcí.

Proč ses vlastně hnedka rozhodnul, že chceš jít jako do Šanghaje do 2K China? Proč třeba ne do 2K Marin nebo do jiných studií co má 2K po světě. Proč zrovna Šanghaj?

Když jsem byl ještě v Ilusionu, tak jsem si udělal druhou vejšku. To byl department Chicaga. Oni tady měli kampus, ale část toho jsem trávil v Chicagu. My jsme tam jeli na několik týdnů, nějaké ty věci jako promoce, závěrečné zkoušky a tak. Mně to přišlo jako hrozně smutný, když vidíš, že nejlepší studenti na všech těch školách, jsou prostě Asiati. Amící jsou všichni hrozně líný a všichni ti Asiati se hrozně těší na to, až prostě tam budou rozjíždět business v té Asii.

Tak jako pak člověku dojde, že ta Amerika spíš symbolizuje minulost, že ta budoucnost je spíš ta Asie. Tak na co pojedu pak do Ameriky, když jako anglicky umím a nic moc mi to tedy nedá. Místo toho raději zkusím něco nového. Prostě naučím se nový jazyk a poznám nové prostředí. Vím, že tehda si spousta lidi klepala na hlavu, že jsem pitomec a proč jedu do nějaké pitomé Číny. Teďka lidi „pořád“ otravují, že by sem chtěli jet taky.

Tak jako ty podivný pohledy možná mohly být z toho důvodu, že tehdy se v Šanghaji a vlastně ani teďka nedělají žádné velké hry…

Tehda jo, Ubisoft už tam dělal.

Jasně, ale teďka myslím přesně v tom 2K Šanghaj, že se nedělali velké věci. Třeba kdybys šel do 2K Marin, tak jsi mohl dělat na Bioshocku 2. Takhle to myslím. Ale tebe asi nikdy nelákalo dělat nějakou velkou hru, že by si to měl jako cíl.

Hele já bych to řekl takhle. Ono to je trošičku zavádějící, ale my v té Číně v té době, kdy jsem tam přišel. My jsme spolupracovali na všech těch obrovských hrách. Máme tam skupinu lidí, která udělala velkou část grafiky do toho Bioshocku. Takže já jsem tam přišel a tam se ten Bioshock dělal. Stejně tak dejme tomu jsem dělal jednoho z producentu té Bio střílečky, jak teď vyjde. Tak před těmi pěti lety, když to začínalo ještě jako koncept. Tak jsme jim dodávali jako grafiku a tak. Takže i na tohle to jsem si teda šáhnul. Zároveň se tam dělalo několik platforem NBA každý rok. Naopak mně to přišlo, že jsem přešel z firmy, která měla jen jeden produkt. Najednou jsem byl v tom centru dění. Kdy neustále tam někdo jezdil a říkal, hele teďka děláme tohle a tohle. Těch her tam byla fůra. V té době se dělalo na Civilizaci 4. Neřekl bych, že ta Šanghaj toho dělala málo. Naopak to byla obrovská škola.

Jakou má vlastně teď 2K Šanghaj pozici v rámci 2K studií? Na jaké pozici toho žebříčku teď jste? Jestli se to takhle dá říct.

Jak bych to řekl. My děláme několik věcí. Jednak jsme vlastně největší mobilní studio pro 2K. Zároveň děláme online hry pro Asii. Třeba teď, když se udělalo NBA online, tak to šlo přes nás. Taková malá online hra. Asi největší sportovní na světě. Zároveň tady máme týmy, které dělají na těch AAA hrách. Dělají hlavně grafiky levelů nebo i klidně celých platforem. Já vím, že pro všechny Bioshocky se tady toho dělalo hrozně moc. S Firaxis games jsme taky spolupracovali a spolupracujeme do dneška na spoustě věcí. Ta Čína to je vlastně jediné studio, které nezačalo tak, že by mělo svoji vlastní hru. My jsme začali tím, že máme lokaci a na nějaké trhy, který nikdo jiný nemá.

Jaké jsou jakoby specifika čínského a českého herního trhu. A teď to myslím jak vývoj tak i to, že když si jdeš v Číně koupit herní časopis, tak jak to tam vypadá. Nebo jsou tam vůbec v Číně herní časopisy?

Ty jo v Číně a herní časopisy…(pozn. několik slov v čínštině s manželkou)… jak říká manželka tak jsou tady herní časopisy, ale já jsem je nikdy neviděl. Stojí v přepočtu tak 60-70 korun. Tohle je jedna z těch výhod, když člověk žije v Číně. Můžeš se zeptat těch lidí. Ale po pravdě řečeno, všichni tady čtou hlavně weby. Tady ta tištěná scéna už v podstatě není. Musíš to brát tak, že veškeré ty služby, na který jste zvyklý ze západu jako je Facebook, Youtube, Twitter. Tak tady v Číně mají svojí vlastní alternativu, která mnohdy je větší než ta západní služba. Takže co se týče her tak se všichni dívají na ten Youku portál. Nebo prostě mají ty různé platformy těch velkých providerů a tak. Je to úplně jiný svět.

A ten vývoj v Číně? Je nějakým způsobem specifický, když to můžeš porovnat jako s 2K Czech. Jako jak se ti tam pracovalo a jak se ti teď pracuje v 2K Šanghaji.

Hele v Číně existují v zásadě dejme tomu čtyři typy studií. První jsou takové ty maličkaté firmičky. Takové ty startupy, kterých tu je stovky až tisíce. Já jsem to říkal na těch svých přednáškách na GDC. Protože tady je realitní bublina, když někdo prodá byt, tak rázem má dejme tomu 20 milionu na kapitálu. To je, když v Praze prodáš garsonku za 2-3 miliony. Tak tady to prostě stojí mnohem víc. Tak prostě těch 20 milionu, než aby za to koupili nějaký předražený byt, tak to investují do nějaké hry.Zkusí udělat onlinovku, nebo mobilní hru. Tam je to většinou tak, že se tam opravdu maká od nevidím do nevidím. Ty lidi tam spí, protože v těch firmách mají podíl. Jsou placený podle akcií.  Buď to vyjde, nebo to nevyjde. Ale oni nemají moc originálního vývoje.

Spíš se snaží dělat to, co dělají všichni. Protože to je ta čínská nátura. Druhé firmy to jsou už potom ty velcí provideři. Co mají ty úspěšné hry třeba NetEase nebo Perfect World, kteří mají jednu velkou onlineovku. Je to prostě armáda tisíce lidi, kteří pak udělají tu druhou onlineovku. To už pak vypadá trošičku jako standartní západní studio. Až na to, že ty věcí, které tam dělají a vůbec ta grafika a všechno. Priority pro ten vývoj a co to znamená „dobře hratelná hra“ jsou úplně jiné, než v případě západu. Tady je důležité hlavně, aby ten business model byl vymakaný, aby tam bylo spousta kostýmů. Soubojový systém musíš zakládat do jedné z těch čtyř šablon, na které je každý zvyklý. Ten prostor pro kreativitu je tam poměrně malý. Následně jsou velké outsourcingové firmy, které v podstatě dělají jenom outsourcing.

Ať už pro Čínské firmy či pro západní firmy a tak. To je třeba, kousek od mého bytu, Virtuos firma. Oni mají už teď snad 2000 lidí a jsou schopný udělat cokoliv. Od outsourcingu jedné postavičky do hry až po outsourcing kompletní AAA hry. Ale zase, ta práce těch lidí v těch outsourcingových firmách není příliš kreativní a ty lidi dejme tomu se jdou spíš něco naučit. Protože, když si junior vývojář a moc toho neumíš, tak tady právě získáš nejvíc zkušeností a relativně nejrychleji. A poslední ta čtvrtá. To jsou západní studia.

Ty jsou něco mezi. Většinou ty projekty nejsou tak velký jako ty čínské onlineovku co se tam dělají. Ale ten typ toho vývoje, je velice organizovaný, není tam příliš mnoho přesčasů. Neexistuje, že by tam lidi spali jako v těch startupech. Nejvíc s čím se bojuje, že ty zápaďáci očekávají, že tam bude nějaká kreativita a ty Číňani většinou, ta starší generace, není schopná tu kreativitu dodat. Teďka co se vracejí ty Číňani z těch západních univerzit. Tak tady ta generace narozená v těch 90 letech. Tak to už je o něčem trošičku jiném. Tam už začínají chodit velmi zajímavé nápady.

Když si říkal, že si do té Číny jel jako kvůli tomu, že to byl jako nový trh a chtěl ses naučit něčemu jinému. Tak je to třeba už pro tebe jako…jako důvod k tomu, že by ses chtěl podívat někam jinam?

Ono není moc kam jinam. Tady je problém, že Činá nebo vůbec Asijský trh, co se týče online her a free-to-play her. Tak je dejme tomu o 2-3 roky před zbytkem světa. Já vím, že to bylo asi rok a půl dozadu. Tak jsem dělal rozhovor s nějakým fight clubem s kluky na Václaváku. Tak jsem tam vyprávěl o tom free-to-play a o těch věcech. Pak jsem přijel, teďka před půl rokem na ten Game developer session v té Národní technické knihovně. Tam se bavili ty lidi, o tom samém. Kdežto my tady pro ty Čínské trhy už řešíme VIP systémy.

Řešíme jak se provázat s operátory na to, aby dobře fungovaly mikro platby. To je zas po japonském vzoru a tak. Už je ten trh někde úplně jinde. Místo toho aby někdo řešil, jak udělat hru pro Facebook. Tak se řeší, jak se dobře prováže [vejšin]. Což je služba, která je o generaci dál než Facebook. Jak se to prováže s hrami. Jakým způsobem budou fungovat platební portály. Jak to udělat aby pro vyúčtování tady těch mikro plateb a tady těch věcí…

To jsou věcí, o kterých se na evropské a americké úrovni zatím jen mluví, ale budou se řešit třeba až za rok. Takže já si myslím, že v tuhle tu chvíli…kdybych se měl vracet do Evropy, nebo kdybych se teď musel vrátit do Evropy, tak bych šel k nějakému velkému nadnárodnímu mobilnímu operátorovy se starat o tady ten vývoj tady těch systémů. Vývoj toho frameworku (pozn. softwarová struktura) pro vývojáře her. Obratem bych si přitáhnul 2-4 lidi z Číny, nebo ideálně z Japonska. Protože v Japonsku tenhle systém už běží několik let. Prostě to jak se postavily [grý a dýna]. Jenom na základě toho, že v Japonsku je unifikovaný systém mikro plateb pro všechny mobilní operátory. Tak z toho vznikly firmy, které mají miliardové hodnoty. A tohle tu Ameriku a Evropu teprve čeká.

Dovedl by sis představit, že by ses někdy vrátil do 2K Czech, nebo do nějakého českého studia. Nebo tady rozjel nějaké úplně nové české studio a snažil si jako ty postupy z Číny, které jsou o pár let dopředu, aplikovat tady?

To je zajímavá otázka. Já se bojím, že třeba v Čechách. V Čechách je teď největší studio 2K Czech.  A to je dost malé na to, aby tam šli dělat ty věci, které my děláme tady v té Číně. Dokud by tedy nepřišel někdo, kdo by zainvestoval 3-5 let obrovskou fabriku s 200-300 lidmi. Tak pro mě by tady práce nebyla v Čechách. Jakmile člověk už přičuchne k tomuhle tak…těžko se to popisuje. Představ si, že kormidluješ zaoceánský trajekt a pak ti někdo řekne, zda by ses nechtěl vrátit na Lipno.

Jasně, já jen když občas sleduju, to jak se to vyvíjí v Číně. Tak prostě nevyčerpá to člověka? Že si řekneš dost, to už stačilo. Jako na tom Bonuswebu. Taková dlouhá intenzivní práce a najednou si řekneš, končím, chci trochu zvolnit? Nebo není to zas tak horký.

Jako asi ta doba někdy přijde. Ale to tady vidíme na těch lidech, co se sem přestěhují. První krize mají tak po půl roku, když jim dojde, že budou žít v zemi, kde je jiná kultura a kde se lidi jeden k druhému chovají jako největší hajzlové. Protože Číňani neberou ohledy na druhé lidi. Pokud to není rodina nebo velice dobrý kamarád, tak jsou schopný se až „pozabíjet“. Další pak lidi, co mají krizi, když přežiju toho prvního půl roku. Tak se to pak láme kolem dvou let. Tak si říkají, že už se začínají orientovat a začínají znát jazyk.

Hodí to ještě na ten vyšší level, nebo prostě se zase vrátí a budou dělat něco jiného. A pak přichází další krize kolem pěti let. Když už je to vyloženě o tom, usadím se v Číně a budu mít rodinu v Číně. A vzhledem k tomu, že jsem se minulou sobotu oženil s Číňankou, tak jako myslím si, že po té fázi pět let jsem dál. Takže nejbližší další krize tak bude, až dětem bude 5-6 a bude se rozhodovat, jestli budou chodit na základku tady nebo v nějaké rozumné západní zemi.  Takhle to tady má úplně každý. To není prostě žádná výjimka.

Nehraje tam roli nějaký patriotismus? Jako, že by si chtěl vrátit české herní scéně a aplikovat jako to co si se naučil v Číně.

Myslíš, že by na to byl někdo zvědavý?

No já nevím.

Patriotismus no. Jako mě baví čas od času do těch Čech přijet, pokecat, dát rozhovor, nebo prostě udělat přednášku. Když někdo schopný bude chtít jet dělat do Číny, tak já mu pomůžu. Ale abych dělal nějakého „chytrého“ emigranta, který říká, že jste všichni blbci, protože tohle, tohle… Za prvé by se mi to nelíbilo a za druhé, já si dobře pomatuji ty svoje začátky, kdy jsem byl fakt jako pako. Chudáci ty lidi co to semnou museli snášet v tom Ilusionu. A ne ty první, dva, tři roky.  Když furt to v hlavě držíš, tak člověk by neměl být ten, který poučuje. Ale zas nikdy neříkej nikdy. Když tam bude něco fakt jako extrémně zajímavého, tak je jasný, že člověk se může na něco podívat.

Jasně. Kdybys to měl zhodnotit. Jako tu svojí karieru, ať už redaktorskou nebo vývojářskou, tak co bylo to největší top a co bys nejraději vymazal?

To je dobrá otázka. Já si myslím, že pro mě největší top byl, když jsme tady začali s tím vývojem pro IPhony.  A poprvé jsem měl spolupracovat se Sidem Meirem. Ten pocit se hrozně těžko popisuje. Já jsem se s ním předtím viděl v roce 2001, když jsem s ním dělal rozhovor pro Bonusweb. Když se podívám do roku 1991, kdy jsem hrál tu Civilizaci a pomalu jsem neuměl ani anglicky. A teď se s tím člověkem bavíš a řešíte to z pozice partnerů. Ten je tak neuvěřitelně talentovaný a šikovný. Je to stejný jako kdyby si z ničeho nic, točil v Čechách něco pro Trošku a pak si šel dělat se Spielbergem. A bylo to tak, že Spielberg řekne: „čau“ a jdeme na to.

Tohle si myslím, že byl top, ale rád bych, aby těch topu bylo ještě výrazně víc. A ty nejhorší okamžiky. To je těžký. Já si nemyslím, že by bylo něco, co bych vyložené nazval jako nejhorší okamžik. Jako dokážu si představit, že v té době kdy jsme byli v Košicích. Tak dejme tomu Michal tam z toho co jsem prováděl, musel párkrát zešedivět. Tak to mě třeba mrzí ve vztahu k Michalovi Rybkovi, že jsem mu tam občas udělal problém a tak. Ale taky bych neřekl, že tam byly věci, které jsou extrémně na dně.

Dovedl by ses ještě dneska vrátit k psaní časopisu. Že by sis udělal jednočíselný speciál video DVD, made by Čočík.

Hele já si myslím. Ono to spousta lidí neví. Ale já píšu celou dobu, co jsem v Číně, ale už nepíšu o hrách. Nevím jestli si někdy četl na airways.cz. Tam jsou takové ty reporty z cestování. Tím se teďka realizuji. Jako o hrách by mě asi už psát nebavilo.

To znám. Jako já jsem myslel takhle. Jestli by tě bavilo ještě psát o těch klasických hrách. Protože ten blog tvůj znám. Tak jestli by sis třeba nechtěl napsat recenzi na Bioshock Infnite?

Ne, ne. Já teďka chci psát to lítání. Vždycky každý měsíc nemám co dělat. Tak si někam zaletím, napíšu o tom a lidi mají radost. To mě teďka naplňuje. Hry budu rád dělat a rád si budu číst dojmy a recenze těch her co děláme. Ale že bych měl psát, to už snad ani ne.

Ty jsi mi psal ještě předtím rozhovorem, že si připravíš spoustu veselých historek, tak pokud jsi nějaké neuplatnil, tak teď je ta pravá chvíle.

Já přemýšlím, jaké veselé historky. Já už jsem jich hrozně moc vypovídal. Já se podívám…jestli tady něco nebylo. Vydrž chvilinku. I v mých poznámkách mám veškeré veselé historky z natáčení už postihlý. Nejveselejší je to, že jsem ženatý s producentkou Ubisoftu. Což mi přijde jako docela sranda.

Tak jo. Já myslím, že to je všechno. Díky za rozhovor a hodně úspěchů.

Hele, já taky hrozně moc děkuji. Kluci, držím vám všem v Čechách hrozně moc palce a slibuji, že až jednou ty Číňani obsadí celou tu Evropu, tak zajistím, abyste měli v tom vězeňském táboře extra příděl rýže.

Tak jo díky Čočíku, čau.

 

Dnes to bylo trochu delší než posledně, ale minimálně stejně tak zajímavé. A co říkáte na ten konec? Lukáš Codr už má zkrátka něco za sebou a ještě se mu to podařilo během relativně krátké doby. I příště se můžete těšit na přepis rozhovoru s osobou, která se nějakým způsobem podepsala na vývojí herní publicistické scény u nás.

 

 

Komentáře

Nahoru