Manťáci: Trasu jsme dopředu vybranou neměli, jeli jsme s tím, že chceme na jih a snažili se jet po ulicích, které se nám líbily

Rikshaw run je závod pro otrlé. Závodníci obdrží motorovou rikšu, a pak už musí jet Indií, co jim síly stačí, aby během 16 dní ujeli 3 500 km dlouhou cestu k cíli. Pravda, někdy je trasa ještě o něco delší, protože na trati nejsou žádné kontroly a závodníci se občas malinko ztratí. Když se něco pokazí, musí si účastníci závodu poradit svépomoci. A přitom všem mají ještě vybrat peníze na dobročinné účely.

Zkrátka není to nic jednoduchého. Česká posádka, která si říká Manťáci.cz a závodila ve složení Jakub Janča, Martin Hamouz a Honza Tomšů, to zvládla. Zhruba 40 minut před koncem závodu se jejich tuk-tuk prohnal rychlostí 20 kilometrů za hodinu cílovou páskou.

A přitom to jsou normální kluci z Česka, kteří jezdí po divadelních a filmových festivalech jako technici. Dohromady se dali při studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, odkud vedla jejich cesta i na Rikshaw run. Jejich touhu k umění dokazují i vlogy z cest, které si můžete prohlédnout na jejich internetovém kanále – https://www.youtube.com/channel/UC2SXYYBVc1S4EK0n-AcK3zg.

Rozhovor nám za Manťáky poskytl duchovní autor projektu – Kuba Janča.

13996220_1684921548500284_6798793566726336088_o

Ahoj Kubo. Dočetl jsem se, že výraz Manťák znamená popleta. Proč si tak říkáte? Jako festivaloví technici byste měli mít vše v nejlepším pořádku. A když jste zvládli dojet Rickshaw run, tak asi takoví popletové nebudete, ne?

Ahoj. No – ano i ne. Manťák sice znamená popleta, ale pro nás je to spíš psychický stav v přístupu k práci a k řešení problémů. Festivaly nabízí nejrůznější problémy, na které se nedá dopředu připravit a je třeba se spoléhat na momentální, kreativní přístup. Zkušenosti nás naučily, že zaběhnutými standarty a „klasickým“ přístupem často problémy nevyřešíme. Člověk musí být přesvědčen, že s kusem pásky a kapesním nožem zvládne cokoliv.

A přesně s tímto přístupem jsme vstoupili do Rickshaw Runu. Sice jsme ho zvládli dojet, ale najeli jsme o 1100 km víc, než měla být plánovaná trasa…

Tím se dostáváme k samotnému závodu. Proč jste se vůbec rozhodli pro Rikshaw run? Vždyť to není žádná levná záležitost. Nebylo by lepší si projet Indii v klídku a pohodě?

Rickshaw Run byl mým osobním dlouhodobým snem. Bavilo mne na tom dobrodružství, nejistota a adrenalin, který to s sebou přináší. Kdybychom jeli v klídku a pohodě tak si zřejmě víc užijeme nádherné Indie, ale zase bychom přišli o ten impulz, který z obyčejného cestování dělá něco víc, co nás tolik baví.

Viděli jste něco z Indie i jinak, než jen za jízdy z rikši?

Ono to bylo tak půl napůl. Víceméně jsme se nikde nemohli dlouho zdržovat, protože jsme měli časový limit 16 dní na dokončení akce. Jednou jedinou předpřipravenou zastávkou byl Darjeeling. Sice byl úplně mimo naši trasu, ale věděli jsme, že tam chceme. Přesto jsme se zde nemohli zdržet ani 24 hodin.

Později jsme přišli na lepší řešení – jelikož jsme s sebou měli také filmovou techniku, dělali jsme zastávky na natáčení. Procházeli jsme si chrámy a různá zajímavá místa. Tato „zdržení“ jsme pak doháněli tím, že jsme po zbytek dne jeli po dálnici. To byl nudný, ale zase rychlý způsob, jak ujet potřebné kilometry. Ve výsledku jsme třeba jeden den ujeli 30 km, ale natočili spoustu záběrů. Druhý den jsme na to šlápli, a naopak ujeli 300 km.  Ale byli jsme víceméně stále na silnici…

Téměř celou dobu jste prožili v motorové rikše, která není moc prostorná. Pravděpodobně má i další omezení oproti klasickým dopravním prostředkům. Jak hodnotíte Tuk-Tuk zpětně? Zamilovali jste si ho, nebo už v něm nikdy nechcete sedět? Nepřivezete si jeden do Čech, možná by to byla zajímavá atrakce? 🙂

Naprosto zamilovali. Tuk-tuk je úžasné roztomilé vozítko. Sice jsme se zezačátku báli, abychom se rozumně vešli s veškerou naší nadměrnou bagáží a filmovou technikou, ale únava a celkové ohromení Indií udělalo svoje a dost času jsme v Tuk-tuku i prospali.

Přivést si tuk-tuk s sebou a dělat s ním další akce byla naše první myšlenka, když jsme se začali bavit co dál. Ke svému překvapení jsme ale zjistili, že se tuk-tuky po česku už pohybují. V Brně jeden rozváží zeleninu a z druhého je pojízdný kávový stánek.

DSCF0126

Ale přijet na svou cestovatelskou show s rikšou, by bylo stylové, ne? Nehledě na to, že spousta návštěvníků by si určitě toto pověstné vozítko ráda prohlédla.

To by sranda určitě byla. Tuk-tuk je skvělé vozítko a úplně nevylučujeme, že se do něj někdy s jiným projektem vrátíme…

Zpátky k Rikshaw runu. Závod je koncipován tak, že projedete napříč téměř celou Indií. Četl jsem, že nejkratší cesta má mít zhruba 3 500 km. Vaše trasa měla o pár kilometrů více. Bloudili jste, nebo jste vybírali sjízdnější trasy na úkor délky?

Přesně tak. Máte start, cíl, a kudy jedete je na Vás. 3500 km byla vyměřená vzdálenost těchto dvou míst nějakou nejschůdnější cestou. Když jsme si ale uvědomili, nakolik nás Indie ohromila, úmyslně jsme uhýbali z hlavních cest a jezdili jsme okreskami sice průměrem 30 km/h, ale navštívili jsme tak nezapomenutelná místa a potkali spoustu zajímavých lidí a situací.

Další věc byla, že jsme víceméně celou dobu netušili, kde jsme. Neměli jsme naši trasu vybranou dopředu, jeli jsme s tím, že jedeme na jih a snažili se jet po ulicích, které se nám líbily. Poměrně často jsme se ztráceli, ale vždy když se tak stalo, tak jsme narazili na chrám, nebo na skupinku lidí, kteří nám to vynahradili. I kdybychom se teď chtěli vrátit a některá místa navštívit znovu, myslím, že bychom je nebyli schopni najít. Často jsme se do míst opravdu dostávali po řadě nehod, zmatků a nedorozumění. Tím se stalo, že jsme místo 3500 km najeli 4600.

Co když se během závodu něco rozbilo?

Tak jste si to museli opravit. 🙂

Podle toho, že jste dojeli, tak soudím, že se vše nakonec povedlo. Co byla největší patálie, která vás potkala?

Oproti ostatním závodníkům jsme měli poměrně štěstí. Jednou jsme píchli kolo, jednou jsme tuktuk převrátili na Martinovu nohu, ale největší závada se stala úplně poslední den. Jedna z hadiček v motoru, o které dodnes nevím, jaká byla její funkce, byla propálená. Kvůli tomu jsme posledních 150 km celého závodu jeli rychlostí 20 km/h, což málem zapůsobilo, že bychom nestihli deadline závodu.

Našlo se i něco, co vás příjemně překvapilo?

Indie samotná. Jeli jsme tam absolutně s nulovou vybaveností. Natolik nás zajímal závod jako takový, příprava filmové techniky apod., že jsme si nic nezjistili o Indii a nevěděli, co od ní čekat.

Jak jste se v Indii stravovali? Vyzkoušeli jste místní jídlo?

Zezačátku jsme měli velké obavy, prvních pár dní jsme jedli jenom balené sušenky a pili kupované limonády. Po pár dnech závodu už jsme do sebe rukama od benzínu házeli místní speciality. Jídlo nás zde dost překvapilo, neboť obecně o Indii panuje názor, že jídlo je zde nesmírně rozmanité a pestré. Ve skutečnosti se pro nás stalo dost monotónním. Snídaně, oběd i večeře se vždy skládaly z rýže nebo jedné varianty místní chlebové placky a k tomu byl výběr opakujících se omáček… Navzdory tomu ale bylo vše vynikající a moc jsme si to oblíbili. Především místní stánky, kde provozovali fastfoodovou verzi výše zmíněného. Vše to uvařili přímo před očima, omáčku dali do umělohmotných sáčků a vy jste mohli vesele konzumovat po cestě.

DSCF1031

Je pravda, že kdo nezažil v Indii „hnačku“, jako by tam nebyl?

Hnačku jako sračku? 😀 to si myslím, že pravda není, neboť nikdo z nás ji neměl a rozhodně jsme tam byli. Taky jsme ale měli 4 litry slivovice…

V Rikshaw runu se letos mezi sebou utkalo 72 posádek, i když to byl hlavně symbolický boj, protože hlavním cílem bylo vybrat určité množství peněz na dobročinné účely. Vy jste mimochodem, pokud se nepletu, vybrali něco kolem 32 tisíc korun. Má otázka však míří jiným směrem. Z jakých všech koutů světa byli jednotliví účastníci závodu? Byli mezi závodníky i samotní Indové?

Zjistili jsme, že týmy pochází především ze západních zemí. Myslím, že 2 indické týmy tam byly také, jinak se ale objevovali účastníci z Velké Británie, USA, Kanady, Nového Zélandu, Austrálie, Německa, Francie… My jako Češi jsme byli účastníci z nejvýchodněji položená země.

Jak vnímají závod místní? Uvědomují si vůbec, že něco takového existuje?

Ne. Ve větších městech možná, ale z 99 % měli lidé problém pochopit, co to vidí. Tři Evropany v indickém národním vozítku tam podle mne nevidí až tak často.

Teď bych se zeptal trochu na něco jiného. Měli jste už nějaké dobrodružné zkušenosti z dřívějška, nebo jste do toho skočili po hlavě a bez větší přípravy?

S něčím takovým asi ne. Já jsem začal akci plánovat, když jsem pobýval na Novém Zélandu, kde jsem si užil nějaké legrace – potápěl jsem se s Velkým Bílým žralokem, skákal padákem apod. – Honza zase například prošel pěšky část Gruzie. Nějaká příprava proběhla, ale měli jsme na ni málo času a věnovali jsme se v ní našim filmovým ambicím, sháněním techniky apod., o cestě samotné jsme vlastně vůbec dopředu nepřemýšleli.

Sice říkáš, že jste žádné zkušenosti neměli, ale většina populace asi podobné věci nezažila. Přesto, připravili byste se dnes na závod nějak jinak?

Asi ne, už jenom z toho důvodu, že pro nás je zábavné dostávat se do různých situací a ty řešit na místě. Na druhou stranu, kdybychom měli trochu víc času. Mohla by proběhnout důkladnější příprava materiálů, webových stránek, propagační strategie celé akce apod. Na vše jsme měli 2 měsíce, takže toho moc stihnout ani nešlo.

Je opravdu všechno v zahraničí tak bezpečné, jak se může na první pohled zdát? Ptám se na to, protože mi přijde, že hodně mladých Čechů jezdí do zahraničí i do exotických krajin, a když přijedou zpátky, tak mluví hlavně o tom, jak je vše v pohodě, že jeli bez přípravy, chodili v oblečení ze supermarketů atd. Na druhou stranu se občas v médiích dozvím, že nezodpovědní Češi s nevhodnou výbavou lezli po horách, a pak pro ně museli vyrazit záchranáři.

Myslím, že je jedna věc do něčeho se vrhnout po hlavě a zažívat dobrodružství a druhá podcenit svoje schopnosti a možnosti. My třeba nejsme žádní extra motoristi ani cestovatelé, ale známe dlouhodobě jeden druhého a víme, co od sebe můžeme očekávat.

Co bys tedy vzkázal začínajícím dobrodruhům?

Ať je to cokoliv, pusťte se do toho.

Díky za příjemné povídání. Doufám, že budete zažívat dobrodružství i v budoucnu. A o zajímavé zážitky se opět podělíte s našimi čtenáři.

Paráda, taky díky moc.

Stále ještě mladý a (snad i) krásný psavec píšící na svém blogu Krcmic.cz. Pracoval pro společnosti T-Mobile, SaveMax, Telefonica O2, Brunswick Estates, Accenture, euroAWK a Socialbakers. Založil portál Pravdu.cz. V současnosti vlastní tento web. A pracuje na tom, aby z Objevit.cz udělal další uznávaný a navštěvovaný portál.

Komentáře

Nahoru