Dnes vyšlo 1 článků

Martin Šalek: Začínám den tím, že končím ten předchozí (III. část)

Martin Šalek nám v předchozích částech rozhovoru prozradil, v čem spočívá práce tiskového mluvčího a jak se k ní dostal. Popsal nám, k čemu ho nemocnice potřebuje a co dělá nemocnice pro to, aby se pacienti v ní cítili jako doma. 

Mohl bys zkusit popsat svůj běžný pracovní den / týden?

Začínám den tím, že končím ten předchozí. Sčítám a odčítám a překlápím do grafů různé bilance, které přes den nějak zaznamenaly naší komunikační aktivitu – ať už reakce na odeslanou tiskovou zprávu, průběh dne na webových stránkách nebo na sociálních sítích. K tomu doťukávám na tabletu pár statusů a odpovědi na reakce na sociálních sítích, kde se nemocnice snaží viditelně působit. Je pozdě večer a já sedím doma u stolu, od kterého se v ten pozdní čas vine spousta kabelů.

Den byl dlouhý a baterie všech těch nepostradatelných pomocníků každého mluvky – tabletu a mobilu – mají prostě kratší životnost než já. Potřebují dobít. Tohle vědomí nadřazenosti nad niklo-kadmiovými zásobárnami energie mi i přes pokročilou hodinu spolehlivě zvedá náladu. Hurá! Jedna nula pro člověka!

Ještě před odchodem do postele se vracím v hlavě k nápadům, které jsem plánoval provést během dne, co právě skončil. Nedostalo se téměř ani na jeden. Vzpomínám na bájnou větu Karla Čapka, že nejzbytečnější věcí na světě jsou včerejší noviny. Kdyby to bylo na mně, změnil bych ji: Za nejzbytečnější věc na světě totiž už nějaký čas považuji zítřejší plán. Stejně bude všechno jinak. A tak si člověk čas od času musí nastavit zrcadlo, jestli to co dělá, dává smysl nebo jestli je potřeba něco změnit.

V naší branži ta otázka nezní “zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější”, ale zní “zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejukecanější.“ Trošku jsem teď hodil pokřivený pohled na profesi mluvčích, ale což, beztak si každý myslí, že je to jenom o mluvení. Opak je ovšem pravdou. Je to o fantazii. 95 procent času je totiž potřeba vymýšlet, co zbývajících 5 procent řekneš nebo uděláš…

unnamed

Martin Šalek začíná den tím, že končí ten předchozí.

Jak často tě třeba novináři žádají o vyjádření k jednotlivým kauzám? Kontaktují tě denně anebo je to jednou za čas?

Nečekám na dotazy, myslím, že jsou rádi, že jim své příběhy a tipy na témata posílám sám. A když to spojím dohromady, pak jde o každodenní obousměrnou komunikaci s novináři. A přestože ne vždy se téma vejde do vysílacího plánu či na stránky novin, stále nás to udržuje v pozici jedné z nejmedializovanějších nemocnici u nás.

Jaké kauzy třeba musí nemocnice dennodenně řešit? Mohl bys zkusit uvést nějaké konkrétní příklady (pokud můžeš samozřejmě)?

Kauzy v pravém slova smyslu jsou jen občas. Větší část zahrnuje potřeba novinářů mít k různým tématům odborné stanovisko lékařů. Ať už jde o různé sezónní jevy – chřipka, očkování, klíšťata, úrazy o prázdninách, na začátku školního roku, pohlavní nemoci, infekční hrozby, porody a jiné nebo v případě různých událostí, které řeší záchranka nebo policie a končí právě v nemocnici.

Vzhledem k tomu, že asi nejsi doktor, tak předpokládám, že musíš veškeré nastalé situace konzultovat s lékaři. Co vše od nich musíš zjišťovat?

Na to není nějaký jednotný muster. Všechno, co je potřeba. Samozřejmě při vědomí toho, co vůbec smím veřejně okomentovat J.

Limity jsou dané zákonem (a případně souhlasem pacienta). Takže v obecné rovině lze mluvit o diagnóze, závažnosti zranění, nasazené léčbě, prognóze…

Co děláš v případě, kdy není jasné, jestli pochybil lékař, případně, že třeba nelže. Jak zjistit pravdu, aby člověk do médií nešířil nějaké nepravdivé informace.

To není jen o nemocnicích. To platí v této profesi v každé instituci. Nedělat dílčí závěry, dokud situaci neposoudí nějaký audit nebo někdy i soud. A každá rozumná instituce má své vnitřní mechanismy, jak věc prošetřit. Existují vždy i nějaké písemné záznamy, kde jsou fakta, bez ohledu na to, co kdo říká.

Mají třeba všichni zaměstnanci nemocnice striktně nařízeno nic do médií nekomentovat? Hrozí jim za to třeba i nějaký zaměstnanecký postih?

To je vždy nastavené nějakou vnitřní směrnicí. Někde se tomu říká pokyn ředitele, na úřadech vyhláška tajemníka apod.

Povětšinou je to ale stejné, vždy se tím upravuje proces, jak se bude instituce prezentovat navenek, kdo za ní je pověřený se vyjadřovat. A máme to i u nás. A pověřenou osobou jsem z výkonu své funkce já a samozřejmě management nemocnice. A to když vidíš mluvit lékaře nebo sestru v nějaké televizní reportáži, neznamená to, že jde o nějaké porušení směrnice.

Jde-li o odborná témata, je logické, že větší důvěru vyvolá komentář lékaře nežli komentář mluvčího. Ale i lékaři jsou lidé. Někdo je víc introvert, někdo extrovert, takže když zrovna lékař nechce mluvit na kameru, proberu s ním téma a naučím se ho a pak to nějak okomentuji sám.

Je to tak podle tebe správně?

Jednoznačně. Je to normální dělba rolí, která předchází pak chaosu v médiích, potažmo u veřejnosti. Předvídatelnost a čitelnost jsou také důležité prvky v budování důvěry.

Ve čtvrté části rozhovoru se Martin rozpovídal nejen o profilech nemocnice na sociálních sítích. 

Stále ještě mladý a (snad i) krásný psavec píšící na svém blogu Krcmic.cz. Pracoval pro společnosti T-Mobile, SaveMax, Telefonica O2, Brunswick Estates, Accenture, euroAWK a Socialbakers. Založil portál Pravdu.cz. V současnosti vlastní tento web. A pracuje na tom, aby z Objevit.cz udělal další uznávaný a navštěvovaný portál.

Komentáře

Nahoru