Nikola Ptáčková o blogu Ekomrcha: Ne za všechno špatné na planetě může člověk

Nikola Ptáčková o blogu Ekomrcha: Ne za všechno špatné na planetě může člověk

Příroda jí vždy voněla, vystudovala krajinné inženýrství, vedla zahradnickou firmu, a tak využila 15leté novinářské zkušenosti a založila blog o životním prostředí, který vás bude bavit číst. Osobitost a vlastní názor totiž nejsou Nikole Ptáčkové alias Ekomršce cizí!

Nikolo, jak se máte, co vám dneska udělalo radost?

Každý den mi něco dělá radost. Stačí třeba slunce.

Řekněte nám něco o sobě. Kde bydlíte, co vás baví?

Už mnoho let žiji v Praze a za Pražáka se považuji. Jsem evidentně městský člověk a naprosto chápu Woodyho Allena, když se nechce hnout z New Yorku. Pravda, nehnout se z NY je asi lepší než nehnout se z Prahy, ale i tak. Mám to město ráda i se všemi jeho nectnostmi. Co mě ovšem trápí, je skutečnost, že se tady zastavují všechny možné i nemožné plochy. A zeleně, hlavně v centru, ubývá. Urbanismus tady dostává značně na frak. K dobrému mikroklima každého místa patří zejména zeleň a voda. Ty v centru citelně chybí, a tam má Praha vůči svým obyvatelům dluh.

Ty koníčky už jste trochu nakousla…

Ano, mé letité lásky jsou architektura a design. Nicméně jsem skončila jako krajinný inženýr, což mě ve skutečnosti v průběhu studií přírodovědné fakulty začalo zajímat daleko více – vliv člověka na krajinu, její proměny, ať už samovolné a přirozené, nebo právě po zásahu lidí. Ale na rozdíl od mnohých se nehroutím z toho, že člověk sáhl do krajiny. To bychom se museli vrátit už do neolitu, kdy první příchozí někde od Sudet začali vypalovat lesy a obdělávat půdu.

Takže zásahům do krajiny se vyhnout nedá, je to tak?

Snažím se dívat na dění kolem sebe pokud možno věcně. Fakt, že člověk tady na Zemi žije, a tím ovlivňuje původní floru a faunu, je dán. S tím se nic dělat nedá, pokud by tedy někdo nechtěl lidstvo rovnou vyhubit. Takže pokud daný status quo přijmeme jako fakt, pak také musíme přijmout, že z prapůvodní přírody skutečně skoro nic nezbylo. Existuje jen málo míst, která by nezasáhla lidská ruka. A z tohoto úhlu pohledu pak některé hysterické aktivity některých jedinců vypadají směšně. Nebo nebezpečně, pokud takový jedinec či uskupení dostane do rukou moc. Možná proto jsem měla potřebu se začít veřejně ozývat.

Ovšem nutno dodat, že jsem se od 20 let živila jako novinářka, a po větší část mé novinářské praxe jako politická zpravodajka a komentátorka, takže mi veřejná prezentace vlastního názoru není až tak cizí. Přesto mě ještě stále občas překvapí, s jakými nenávistnými reakcemi se setkávám, zejména na FB stránkách.

Z prapůvodní přírody toho moc nezbylo

Stojíte za blogem Ekomrcha. Můžete nám ho blíže představit?

Blog byla moje myšlenka už od studií, věděla jsem, že psát o životním prostředí chci. Ale nikdy mě nenapadlo ho propojit i s Facebookem. To mi poradila, a vlastně mě k tomu celému dokopala, až kamarádka, která se sociálními sítěmi zabývá profesionálně. Také se na tom všem technicky spolupodílí.

Nikola měla k přírodě blízký vztah od malička.

Nikola měla k přírodě blízký vztah vždycky.

Vystudovala jste krajinotvorbu, krajinné inženýrství. Co vás k tomu vedlo? Vždycky vás tento obor zajímal?

Vždycky mi voněla příroda. Byla jsem zvyklá odmala, že jsme s rodiči neustále byli někde venku, a zatímco oni byli zaměstnaní nějakou důležitou činností, já obvykle někam zalezla nebo zmizela. A čuchala všechny vůně, které okolí nabízelo. Louka, les, voda, pole, chlívek, cokoli… Ostatně čichová paměť je snad vůbec nejlepší ze všech lidských smyslů. Ovšem na vysokou jsem šla spíš kvůli zahradnické firmě, kterou jsem založila poté, co jsem odešla z novinařiny. Abych si nedělala ostudu, že nemám patřičné vzdělání.

Takže láska k zeleni měla kořeny už v dětství…

Ano. Mám také velmi ráda divokou přírodu, a trochu mě děsí, jak mizí zejména ve městech takové ty dříve divoké plochy, kam děti vždycky po škole vylítly a mohly se tam neomezeně prohánět, lítat, válet sudy, plést věnce, trhat kytku mámě do vázy, hrát na schovku… Dneska všude vznikají upravené parky, kde se skoro nesmíte hnout z vymezené cesty, a děti místo lítání venku chodí spořádaně na kroužky. Takže z jedné organizované „zábavy“ ve škole jdou hned na další. Jako robotci. Ta svoboda, kterou jsem zažívala v dětství, mizí stejně, jako ty divoké plochy. V tomto směru jsou na tom venkovské děti ještě pořád dobře.

Jaká jste byla studentka, pilná, nebo jste měla už na škole svůj názor?

Řekněme, že ve všech školách, od mateřské až po vysokou, jsem trpěla selektivní hluchotou, a slyšela jenom to, co jsem považovala za zásadní. K tomu jsem pak zaujímala názor. Obávám se, že jsem tudíž značně nesnesitelná, o pilnosti bych nemluvila. :)

Pro mě jde přece jen o dost nezvyklý obor, můžete mi přiblížit, co takový krajinný inženýr dělá? Co je denní náplní vaší práce?

Jedná se o technicky zaměřenou profesi – dřív u nás v trochu jiné podobě existovala, v 50. letech byla ovšem zrušena zákonem. V současné době je již obnovena.

Krajinný inženýr se může podílet na různých projektech, jako je například scelování pozemků, vodohospodářské stavby, ekologie, problematika výsypek a rekultivace krajiny po těžbě a mnohé další. Jde o obor, v němž se slučuje několik různých disciplín, směřujících k celkové péči o krajinu. Já momentálně sedím v kanceláři organizace zabývající se mimo jiné údržbou zeleně.

Dnešní společnost je od přírody odcizená.

Dnešní společnost je od přírody odcizená.

Naši předci měli k půdě blízký vztah, to už dnes neplatí

Jako skvělý příklad krajinotvorby jste uváděla Stezku korunami stromů na Šumavě. Takže je to i o památkách a turismu?

Krajinu je potřeba vnímat jako celek. Patří do ní tudíž i drobná architektura nebo turistické stezky. Ta barokní ladovská podoba české krajiny, jak ji známe dnes a jak si ji také trochu idealizujeme, začala vznikat někdy v 17. století a byla velmi citlivě rozvíjena v souladu s přírodou. Předci měli k půdě, k lesu a vodě velmi blízký vztah, respektovali krajinu a její zákonitosti, měli spoustu věcí vypozorovaných z každodenního života, protože se dennodenně v přírodě pohybovali.

Dnešní doba bohužel krajinu značně mění k horšímu nejen díky solárnímu boomu a řepkovým polím. Jde o celkové odcizení se od krajiny, která pro nás leckdy představuje jenom místo k dočasné rekreaci. A nic víc. Ale přitom kdybychom se dokázali na chvíli zastavit, vnímat její pravidla, tajemství, vyzařování, nejspíš bychom k ní přistupovali mnohem lépe.

Na čem zajímavém jste se podílela vy?

Já sama jsem se na takto výrazných a velkých stavbách nepodílela, protože jsem byla zaměřená spíš na soukromé zahrady. Ale i tam je třeba, aby člověk vnímal širší okolí, které je za plotem a při návrzích zahrad z něj vycházel. Ovšem někdy je značně náročné skloubit přání investora s odborným názorem. A když jsem došla k názoru, že nejhezčí zahrada je celá zelená, ozvláštněná jenom tvarem listů a větví, kmenů a odstínů zelené, tak jsem pochopila, že se budu muset asi zaměřit jinak. Tohle český majitel zahrady prostě neskousne. :)

Píšete o všem spjatém s ekologií, od jídla přes globální oteplování, lovení velryb až po zelenou politiku, šetření energie atd. Nabízí se otázka – jak o tom všem proboha tolik víte? Smekám :)

Nesmekejte, nejsem Děd Vševěd. S mnoha tématy se běžně setkáváte i vy, ale protože jste zaměřená jinam, tak je třeba tolik nesledujete. Mě zajímají opravdu dlouho, takže o něčem vím víc, o něčem méně. A také mám spolužáky, kolegy nebo kantory, na které se případně mohu obrátit s dotazem. To byl třeba případ blogpostu o počasí. A samozřejmě řešeršuji, dohledávám podklady, ověřuji. Je to časově trochu náročné, na druhou stranu, když vás něco baví a chcete to dělat, tak tomu nejspíš ten čas věnujete.

Snažím se na ekotémata nahlížet jinýma očima

Jaká témata vás baví nejvíc?

Spíš se dívám, co mě nějak osloví. Snažím se přemýšlet, co je za danou věcí, nahlížet na věci jinýma očima a dovoluji si ten luxus psát podle svého mínění.

Líbí se mi, že přinášíte do ekoproblematiky trochu jiný pohled. Svěží, otevřený. Ukazujete, že nic není černobílé a hysterie netřeba. Byl tohle účel založení?

Ano, byl. Dokonce několik let.

Jak takový článek vzniká? Když vybíráte téma, je to něco, o čem se mluví a k čemu se chcete vyjádřit? Nebo vás prostě někde něco praští do očí, a tak téma zpracujete?

Zajímají mě samozřejmě aktuální témata, to ale neznamená, že nenapíšu o něčem jiném, co právě „nehýbe“ společností. Skutečně se ale nejvíc inspiruji tím, když se nějaká věc prezentuje pouze jednostranně. Možná to souvisí s potřebou, skoro až fyzickou, nechat nahlédnout danou věc i z jiného úhlu.

Hodně se obouváte do politiků, ale i ekologických organizací. Kde vidíte největší problémy, slabá místa naší politiky?

Největším problémem dle mého názoru je, že do politiky často vstupují lidé, kteří z nějakého důvodu mají dojem, že zvládnou všechno, aniž by o dané problematice toho kterého ministerstva či oboru cokoli věděli. Pak se stávají oběťmi různých „odborných poradců“, z nichž se často vyklubají lobbisté a lidi, kteří si chtějí urvat kus moci pro sebe. Ale kteří ovšem současně nenesou za nic odpovědnost. Jsou „těmi v pozadí“ a ne vždy k užitku. Na druhé straně, tzv. vlády odborníků byly také značně nešťastné. Jednak proto, že nikdy nebyly voleny, a tedy neměly potřebnou sílu k prosazování potřebných zákonů, jednak odborník nemusí porozumět politice ani vedení ministerstva. Asi ideální by byl odborník, který má za sebou nějakou politickou zkušenost z komunální politiky. To asi podtrhuji.

Nemůžu se nezeptat, jaký je váš názor na globální oteplování?

Nejraději bych řekla: nevím. Protože to, že se klima mění, respektive, že se něco mění, to víme. Spor se vede v té rovině, do jaké míry za to může člověk a zda je schopen tyto změny ovlivnit. A to si myslím, že není možné, ani kdybychom vypnuli všechny uhelné elektrárny dohromady na celém světě. To není jen o uhlí, ale třeba také o zemědělství. Zemědělství je jedním z největších producentů metanu, CO2 atd. Takže to je jeden problém – nevypneme naráz uhelné elektrárny, protože by svět přestal fungovat, nezrušíme ze dne na den zemědělskou produkci, protože bychom zanedlouho umřeli hlady. Co dál? Řešení moc není.

Já tvrdím, že pokud zachováme daný status quo s tím, že se budeme zaměřovat na vývoj technologií, zamezujících úniku skleníkových plynů, je to lepší cesta, než zničit všechno, co tahle civilizace vybudovala. Ale tím zároveň neříkám, že bychom neměli volit úsporná opatření tam, kde to jde. Ale na to nepotřebujeme Mezinárodní panely o změně klimatu, to můžeme začít dělat hned a u sebe. Drobnosti, které když  bude dělat 7 miliard lidí, se ve výsledku projeví. A ještě jedna perlička – supervulkán, který kdysi v minulosti už vybuchl, měl sílu cca 10 tisíc uhelných elektráren a způsobil téměř vyhynutí všeho živého na planetě. A jak víme, dneska panují obavy, zda a kdy vybuchne supervulkán pod Yellowstonem. Čili to riziko bych viděla poněkud jinde.

Psi jsou Nikolina oblíbená zvířata, ale prozatím si je jen půjčuje od přátel.

Psi jsou Nikolina oblíbená zvířata, ale prozatím si je jen půjčuje od přátel.

My lidé si moc fandíme, přitom příroda je mocná

Zaregistrovala jsem také jeden z posledních článků o tom, že na vině za letošní zimu/nezimu nejsou klimatické změny, ale slunce, sopečná činnost. Skutečně ne za vše může člověk?

Příroda je natolik mocná, že nás smete, kdykoliv si zamane. Opět jsme u toho, za co může člověk. Ale já na to neumím úplně a vyčerpávajícně odpovědět. Za některá poškození člověk samozřejmě může – už jenom vykácení lesa a založení pole ovlivní mikroklima v daném místě značným způsobem, a změní nejen místní vegetaci, ale i život v půdě, mikroorganismy etc., a přesto byste nikoho za založené pole nehnala k zodpovědnosti. Člověk samozřejmě může za to, když si nedokonalou technologií otráví vodu ropou. Ale opravdu si myslíte, že je člověk mocnější než Slunce a jeho aktivity?

Nemáte kvůli některým kontroverznějším názorům třeba problémy v práci nebo mezi známými?

Ne. Já se svými bližními diskutuji láskyplně a plně respektuji, když se mnou nesouhlasí. Je to jejich právo. Na druhou stranu i já mám právo na svůj názor. Myslím, že mám kolem sebe báječné lidi, kteří si možná občas myslí, že jsem trochu cvok, ale vzájemně se máme rádi. A také nemám představu, kolik lidí u mě v práci zná můj blog. Myslím, že jich mnoho nebude. Řešíme pracovní věci a tohle je moje „volnočasová aktivita“. :)

A co případní hateři, řešíte je? Máte tip, jak se s nimi vypořádat?

Nic si z takových názorů nedělat. Jakmile něco člověk začne brát osobně, stane se okamžitě zranitelným.

Co na blog říká rodina, fandí vám?

Myslím, že rodinu to nechává dost chladnou. Neobtěžuji tím své okolí.

Jak jste přišla na název Ekomrcha? Je vážně chytlavý :)

S tím přišla kamarádka. Navrhla Ekomršku. Já přitvrdila.

Jak dlouho blogujete? Měla jste k psaní vždycky blízko?

Čmárala jsem odmala. Pokreslila spoustu papírů a k tomu vymýšlela příběhy. Ta spotřeba papíru byla enormní, takže jsem byla napomínaná, ať kreslím i na druhou stranu. Tak to se mnou šlo léta, školní sešity pozbývaly stránek, které jsem nutně potřebovala na jiná sdělení než matematické rovnice, až jsem se dohrabala k velkému kroku: vnutit se do nějakých novin. Že bylo zrovna po sametové, tak mě kupodivu vzali a zůstala jsem u té profese s přestávkami asi 15 let. A teď se takovým obloukem vracím. Ovšem první blog byl o cestování a poezii.

Nikola má za sebou 15letou praxi z oblasti médií.

Nikola má za sebou 15letou praxi v oblasti médií.

Na první místo žebříčku hodnot stavím svobodu

Jaký je váš vztah k jídlu a životnímu stylu? Jste vegetariánka? Recyklujete?

Vegetariánka nejsem, i když nemám problém jíst i několik dnů po sobě bezmasé jídlo. Neřeším tolik nějaký směr nebo ideologii. I v jídle a oblečení ctím svou náladu a potřeby. Nikoliv módní trendy. Nerecykluji, třídím. Tzn. klasicky papír, plasty, sklo a nápojové kartony. A využívám sběrný dvůr. V tomto jsem pedant.

Bylo vám zelenější přemýšlení vždycky blízké?

Ne, na první místo stavím svobodu. Poezii nebo literaturu obecně, výtvarné umění, hudbu a dobré lidi, přátelství – to všechno je na jedné úrovni. Pokud se svoboda a svobodné myšlení nepřekrucuje a neničí ve jménu ideologií, pak nemusí být problém ani s ochranou životního prostředí. Svobodní, vzdělaní a kultivovaní lidé se totiž vždy na něčem pozitivním domluví. Pokud jim jde o společnou věc, ne o prosazení vlastního ega.

Na Facebooku máte přes 3 tisíce fanoušků. Máte představu, kdo vás čte, vyhledává, kdo je vaše cílovka?

O cílovou skupinu asi tak úplně nešlo. Spíš o to, zaujmout lidi, které zajímá ekologie, životní prostředí, a to, jak a kde žijí. Mám radost, že se podařilo během pár měsíců oslovit takovouto skupinu, je to naděje, že otázka životního prostředí není lidem lhostejná. Doufám, že ještě další budou přibývat, třeba jen proto, aby si přečetli jeden, dva texty a zamysleli se nad nimi.

Na FB a Twitteru máte hodně aktuální informace, pokaždé o něčem jiném, navíc i vizuálně vymakané, člověka to vážně baví sledovat. Kolik času denně blogu a sociálním sítím věnujete?

Jak kdy. Záleží, kolik témat se v tisku nebo na internetu objeví a k čemu lze dohledat další informace i z jiných zdrojů.

Grafiku si taky děláte sama?

Ne, jde opět o kamarádskou výpomoc a jsem vděčná, že funguje.

Kde sbíráte informace, inspiraci? Co ráda čtete vy?

Z novinařiny mám natrénovanou jednu neocenitelnou zkušenost: naučit se rychle selektovat to důležité. Nepotřebuji strávit hodiny čtením jednotlivých článků, stačí mi rychle projet internet, někdy i denní tisk. Občas zabrousím i na zahraniční tisk, občas dostanu tip od přátel. Sleduji samozřejmě politiku, ekonomiku, bez toho se neobejdu, ale nejsem otrok ani stroj. Někdy si prostě jenom pustím muziku, a když chci relaxovat, a mám čas, maluju. Eventuálně si píšu svoje věci, nebo jdu na výstavu, do kina, na víno… Nesedím pořád u „stroje“. A když to jde, tak jedu pryč. Je to takový život v neustálém v pohybu, který ale celkem přesně plánuji, právě proto, abych stihla to, co stihnout chci a potřebuji.

Moc se mi líbil tento post a jeho sdělení, můžete svůj názor trošku rozvést? 

Je to samozřejmě trochu nadsázka, zkratka. V podstatě šlo o poukázání na skutečnost, že se sice čas od času, ale stále objevují názory hlasitých křiklounů, kteří za největšího škůdce planety označují člověka – jako kdyby se snad člověk nevyvíjel také během přirozeného vývoje všech druhů. A z toho pak vyplývají snahy neustále napadat vše, co člověk vyvinul a vyrobil, a označovat to za nějakou špatnost. Přitom právě dost často tito křiklouni využívají tu nejmodernější techniku, a veškeré výdobytky civilizace. A tím myslím třeba i obyčejnou ledničku, pračku, lustr… atd. O počítačích, mobilních telefonech a dalších výrobcích nemluvě. Někdy to na mě dělá dojem, že by to rádi zakázali ostatním, jenom sobě ne. Takoví ti rovnější mezi rovnýma.

Ochrana životního prostředí by měla začít před vlastním prahem

O čem u vás lidé nejraději čtou?

Z ohlasů na jednotlivá témata pozoruji, že lidi vždycky přirozeně nejvíc zajímá to, co je jim nejbližší. Například třídění odpadů, kvalita potravin včetně GMO, nebo teď naposledy hřebíky na místech, kde jezdí cyklisté. Dotýká se jich to, protože to bezprostředně dennodenně zažívají. A tak je to v pořádku.

Právě proto si myslím, že i ochrana životního prostředí by měla začít tím pověstným: zamést si před vlastním prahem – a to doslova. Vůbec nepodceňuji snahu lidí si například uklidit svoje bezprostřední okolí. Udržovat nejen svoje zahrady, ale i to kolem. To mi připadá nejdůležitější. Když člověk získá už v dětství vztah k přírodě, nemá pak problém hodit papír do koše a ne na zem. Nenapadne ho starou lednici hodit do lesa, ale doveze ji do sběrného dvora. Nebo nějakým sajrajtem zaneřádit potok. Tam bohužel ale zároveň vidím pořád ještě zlozvyky přetrvávající z minulosti, což je škoda. Na druhou stranu, do „zeleného“ programu, odpovědnosti za ochranu životního prostředí se zapojuje čím dál více lidí, ale i firem. A to je ta dobrá cesta, kterou je potřeba neideologicky podporovat.

S jakým článkem jste měla v poslední době největší úspěch?

Paradoxně asi s textem o nařízení z Bruselu o splachování. Je to dost citlivé téma, které se tedy opravdu dotýká každého z nás. Celkem chápu, že splachovat pitnou vodou je značný luxus, ale obávám se, že vyrobit WC, které bude místo tuším 9 litrů splachovat jen šesti je nesmysl. Jak někdo vtipně poznamenal v komentáři pod tímto článkem, když se obsah WC dostatečně nenaředí, budou řeky za chvíli plné sr..ek.

Kdybyste na světě mohla změnit 1 věc, která by to byla?

Netroufám si vůbec něco takového říkat. Snad jen tolerance kdyby bylo více, bylo by to fajn.

Politika mě neláká, směje se Nikola

Politika mě neláká, směje se Nikola

U nás bereme zelené iniciativy moc doslova

Cestujete ráda? Jak je na tom krajina, ekopolitika a vůbec situace v ČR v porovnání s jinými státy?

Nenacestovala jsem se tolik, abych vůbec mohla srovnávat. Ale dva příklady říct můžu:

Během pobytu na Novém Zélandu jsem zaznamenala, že ačkoliv tam přírodu chrání v mnoha směrech opravdu hodně, všechna auta tam jezdí na naftu a místní zcela běžně využívají vnitrostátní leteckou dopravu. Uhlíková stopa sem, nebo tam. Ovšem toulat se tam po lese nebo horách se jen tak nedá. Existují tam přesně vymezené trasy, a když jdete na nějakou delší túru, je potřeba to nahlásit v městské kanceláři. Podél trasy pak máte běžně rozmístěná WC a v určitých úsecích postavené hutty, kde se dá odpočinout nebo i přespat. Žádné odběhávání do přírody nebo stanování, kde se vám zamane, se nekoná. Díky tomu tam ovšem můžete pít z řeky bez úhony.

Jiný zajímavý příklad, který mi prozradil kamarád, je v Rakousku. Tam, když si soukromá osoba instaluje solární panel na střechu svého domu, a prokazatelně ušetří během roku energii, dostává cca 30% peněz z toho, co zaplatila na zálohách za elektřinu, od státu zpátky. Tím se podporuje šetření energií i vlastní soběstačnost. Podobná myšlenka se prosazuje i tady, ale s tím, že by se po instalaci panelů na všech střechách rovnou vypnuly všechny tzv. nezelené zdroje. Což je v našich podmínkách totální nesmysl. Nesnažme se být pořád papežštější než papež.

Díky blogu jste se určitě setkala s mnoha odborníky, vědci, experty. Kdo na vás v tomhle ohledu nejvíce zapůsobil, na jaké setkání vzpomínáte nejraději?

Blog existuje jen krátce a určitě to není tak, že bych se běžně setkávala s kapacitami v daných oborech. Ale ráda vzpomínám na rozhovor s Václavem Cílkem, který jsem ovšem psala před pár lety pro Xantypu. Je to velmi inspirativní člověk, který dokáže neopakovatelným způsobem a leckdy i humorně ukazovat svět v různých souvislostech. Pro mě byli inspirativní i někteří kantoři na ČZU, nedávno třeba paleoklimatoložka Jana Soukupová, ale vlastně jakýkoli přemýšlivý člověk. Za každého takového, kterého potkám, jsem vděčná.

Co plánujete do budoucna, kam chcete blog posunout? Politika vás neláká?

Politika mě tedy skutečně neláká. V politice totiž nejde o diskusi, ale o prosazení svého názoru za každou cenu. Tomu jsem dost vzdálená a navíc jsem měla možnost politické dění poznat dost zblízka na to, abych se k tomuto světu chtěla připojit.

Tím neříkám, že do politiky nevstupují mnohdy velmi slušní a poctiví lidé, kterým jde skutečně o to, něco změnit. Spíše jde o nastavení celého toho systému, protože v podstatě neumožňuje nic jiného než boj „kdo s koho“. A často se v tom boji ztrácí podstata.

Já osobně nic neplánuji. Všechno kolem mě mě učí, že ať už si nalinkuji cokoli jakkoli přesně, za hodinu, za den, za týden může být všechno jinak.

Máte nějaké tipy, čím můžeme v každodenním životě přispět ke šťastnější planetě?

Určitě neřeknu žádné novinky. Na prvním místě šetřit vodou. Mytí zubů nebo nádobí se vždycky dá provádět úsporněji tím, že nenechám zbytečně téct vodu, nebo si pořídím úspornější myčku. Když nebudete vyhazovat do WC zbytky jídla a lít tam kuchyňský olej, bude to ještě lepší. Když místo fosfátového saponátu zkusíte používat citron nebo ocet, uděláte pro čistotu vody ještě mnohem víc.

A když vezmete své okolí – trávník, stromy, keře vážně a uklidíte po svých pejscích to, co je třeba, nebudete lámat nebo ořezávat větve, hned nám všem bude veseleji. Papírky a žvýkačky do koše, třídění odpadu, náhrada igelitek za látkové tašky… to jsou všechno věci, které nás ani časově, ani nijak finančně nezatěžují a můžeme je dělat dennodenně. A když občas místo auta využijete svoje nohy, uděláte navíc něco pro zdraví.

Chcete na závěr něco vzkázat našim čtenářům?

Ať hodně čtou – nejen na internetu, ale i knihy, a přemýšlejí. Myšlení nebolí, obohacuje.

Zdroj fotografií: Archiv Nikoly Ptáčkové

Komentáře

Nahoru