Pavel Vodička: Snaha omezit plýtvání potravinami je celosvětový trend

verejna lednice pha-zkusebni provozFoodsharing je v zahraničí poměrně běžná záležitost. Po celém světě existují místa, kam mohou lidé nosit přebytečné potraviny, na kterých si může pochutnat někdo jiný. Sdílené ledničky se pomalu začínají objevovat i v České republice. Svůj podíl na tom má i Pavel Vodička, který se snaží rozšířit povědomí o tomto problému mezi lidmi. Díky Pavlovi a jeho přátelům vznikla také první veřejná lednička v Praze.

Ahoj Pavle, jsem rád, že jsi přijal naši nabídku na rozhovor.

Ahoj Ondro, děkuju za oslovení.

Darovat nepotřebné oblečení, elektroniku, nebo jiné zboží běžné spotřeby, to je docela běžné a logické. Ale jídlo? Má to cenu?

Určitě, během rozhovoru se dozvíš víc, když se správně zeptáš. 😉

Kdo podle tebe má do sdílené lednice jídlo dávat?

Do lednice může jídlo dávat kdokoliv, komu doma nebo v práci překáží a plánuje ho vyhodit.

Nebylo by lepší, aby lidé přemýšleli o tom, co budou v následujících dnech jíst už během nákupu, aby potom nemuseli potraviny zbytečně vyhazovat do koše?

To je jedním ze základních principů rozumných hospodářů a mělo by to tak být. Bohužel se to neděje, protože často nemáme přehled o zásobách potravin v domácnosti.

A když říkáš, že nemáme přehled o tom, co máme v domácnosti, tak tím myslíš v době nákupu? Kdybychom o tom nevěděli ani doma, tak by se jídlo stejně nakonec zkazilo. Nebylo by dobré dělat nějakou osvětu i v tomto směru?

Ano, v době nákupu, ale ani doma častokrát nevíme, kde a co máme – v lednici, spižírně, kredenci, sklepě apod. Osvěta by byla určitě dobrá.

Upřímně. Stejně si myslím, že většina lidí si koupí jídlo za tím účelem, aby ho snědlo. A když už ho nechce z nějakého důvodu jíst, proč by ty potraviny měl chtít jíst někdo jiný? Není to pro lidi i trochu ponižující, že mají jíst něco, co jiný už nechce?

Není. Jídlo, které by mělo být zlikvidované jen proto, že mu vypršela čerstvost může nakrmit spoustu lidí, kteří nemají co jíst a chodí si pro něj například do kontejnerů.

Když chce někdo pomoci, nebylo by lepší, aby koupil čerstvé jídlo, které by daroval konkrétním lidem? Já furt totiž nechápu ten princip. Dokud je jídlo v pořádku, tak ho sním sám. Když už je špatné, tak by mi bylo hloupé ho někomu dávat.

To by nebylo od věci a rozhodně chci navrhnout zavedení stálé národní potravinové sbírky, tak jak to funguje například v Anglii.

po sbírce SPŠ Panská

Po sbírce SPŠ Panská

Ono to plýtvání jídlem asi spíš souvisí se způsobem života, nemyslíš? Když jde člověk do obchodu, tak chce mít výběr. Tím pádem musí mít řetězce širokou nabídku. Zpravidla se však všechno neprodá a míří to na skládku.

Nejen, že se něco neprodá, ale mnohdy jdou celé šarže – přepravky k lidvidaci, jen proto, že část obsahu prošla minimální trvanlivost… :/

Sám ses zasloužil o to, aby v Praze vznikla sdílená lednička, kam lidé mohou přinést přebytečné jídlo. Ostatní si ho mohou zase vzít. K tomu mě napadá hned několik otázek. Kdo se stará o převzetí jídla a jeho kontrolu? Řídí se to totiž určitými pravidly. Darované jídlo by nemělo být plesnivé, špinavé, nakousnuté atd. Takže, kdo to hlídá?

1. pražská lednice je volně přístupná, stojí u Café na půl cesty. Převzetí tedy není evidované, kontrolu obsahu zajišťují pracovníci kavárny, členové pražské akční skupiny Veřejné lednice a dobrovolníci, zde konkrétně studenti SPŠ Panská. Další sdílené lednice na vysokoškolských kolejích mají pod dohledem jejich místní správci, kteří je tam umístili. V Bio Oku nad lednicí bdí oko tamních zaměstnanců kina.

A kdyby se v lednici objevilo něco závadného, někdo by to snědl, kdo by za to nesl zodpovědnost?

Vedle lednice jsou vyvěšena pravidla a každý, kdo něco do lednice dá, nebo naopak si z ní něco vezme se jimi musí řídit. Primární odpovědnost za své zdraví má konzument v tom, že musí ověřit zrakem, hmatem, zda je potravina nezkažená (nesmrdí, není plesnivá, nahnilá) a není již otevřená (v nepůvodním obalu). V případě, že by někdo měl záměrně umístit do lednice škodlivou potravinu, řešilo by se to jako trestný čin obecného ohrožení.

O to mi právě šlo, kdo by v případě problému nesl právní odpovědnost. Pokud říkáš, že není žádná evidence, tak by se stejně asi neprokázalo, že někdo potraviny přinesl už v nevhodném stavu. Chápu to tedy správně, že v případě zdravotních potíží, by právní odpovědnost nesl sám konzument?

Odpovědnost by konzument nemohl v takovém případě vymáhat na provozovateli, protože ten je pouze poskytovatelem „azylu“ pro veřejnou lednici, kterou provozují lidé jako dobrovolnou obecně prospěšnou aktivitu. Vhodným řešením je veřejné lednice umisťovat do interiérů veřejných budov, kde nad nimi může bdít personál organizace. U venkovních můžeme instalovat alespoň kamery.

Data minimální trvanlivosti nejsou na potravinách pro nic za nic. Po tu dobu může dodavatel zaručit, že jídlo by mělo být zdravotně nezávadné. Do sdílené lednice přijímáte i potraviny po datu exspirace. Kdo teda může říct, že je to jídlo v pořádku?

Potraviny po minimální trvanlivosti jsou běžně prodávány v obchodech. Zde v lednicích jsou potraviny a nápoje zadarmo, jakost tedy nelze garantovat, proto se snažíme zajistit alespoň zdravotní nezávadnost. Pokud někdo chce zaručenou kvalitu, musí zajít pro čerstvé potraviny do supermarketu.

Blesk_praha-verejna-lednice-foodsharing

Veřejná lednice v Praze

Nemůže se stát, že by se v českém prostředí našli vykukové, kteří by se chodili stravovat do sdílené ledničky, aby ušetřili?

To se může stát, ale věříme, že si k lednicím najdou cestu ti, kteří to potřebují.

Je to vůbec správná cesta někomu něco dávat zadarmo? Váží si toho?

To bychom měli zjistit anketou, mezi uživateli – konzumenty potravin z veřejných lednic 😉

Máš nějaké zprávy o tom, jak tenhle princip funguje v cizině?

Mám, a to sice, že je to vnímané jako přínos pro sociální sféru – potraviny potřebným, dál environmentální – jídlo se nedává na skládku a nevznikají z něj skleníkové plyny. Sdílené veřejné lednice najdeme v Evropě, Americe, Indii a předpokládám i v dalších koutech světa.

Myslíš, že se sdílení jídla ujme i v Česku? Plánuješ sám nějaké aktivity, které by měly tento trend podpořit?

Ano, je to celosvětový trend, snažit se omezit plýtvání potravinami. Existuje řada iniciativ, poukazujících na tento nešvar.

O Velikonocích se plánuju vypravit na Běh proti plýtvání potravinami v Evropě, kde bych chtěl zvednout zájem veřejnosti o tento problém. Nejvíc jídla se totiž vyhodí v domácnostech, potom v obchodních řetězcích a restauracích, nebo ve výrobě jídla.

Kde všude by podle tebe mohla sdílená lednice v Česku fungovat? Případně, kde má být, aby byla efektivní.

V každém městě :-)… Jídla k vyhození najdeš všude ve městech spoustu. Na vesnicích bývají lidé odpovědnější, často si pěstují vlastní potraviny – ovoce, zeleninu, vyrábí živočišné produkty. Zkrátka. Vědí, jaká je za tím pěstování a chovem práce. Proto je většinou nenapadne cokoliv použitelného vyhodit.

obsah lednice po příspěvku Standy Dolanského

Veřejná lednice by podle Pavla měla být v každém městě.

Neplánuje se třeba i spojení s nějakou appkou, která by ukazovala, že je lednice prázdná, a že by bylo dobré, aby ji někdo naplnil?

Pro sdílení jídla znám zatím jen zahraniční aplikace, např. Olio, nebo Food Fully.

O podobné české aplikaci nevím. Tímto bych rád požádal čtenáře – vývojáře aplikací, ať se mi ozvou na pavelvodicka@email.cz s možností tvorby takové aplikace 😉

Může se sdílení rozšířit i na další oblasti? Kde jsou hranice toho, co vše mohou lidé sdílet? Mezi chlapy panují například takové řeči, že motorky a ženský se nepůjčují. Je to tak?

Sdílí se například oblečení. Pražský spolek Architekti bez hranic, jehož jsem nově členem, umístil několik veřejných šatních skříní v různých lokalitách Prahy. Na žižkovské Klinice funguje například Freeshop, kde se bezplatně nabízejí nepotřebné věci jako v bazaru. Možností je dost.

Pavle, díky za rozhovor a za zajímavé informace. Budeme rádi, když nám v budoucnu řekneš zase něco zajímavého. Ať se ti daří!

Taky Ti děkuju Ondro, že jsi mi dal prostor a budeme v kontaktu, měj se hezky, zdravím čtenáře. 🙂

Někteří roboti už píší lepší články než lidé. Proto jsme si do redakce Objevit také jednoho robotického pomocníka pořídili. Pojmenovali jsme ho Ondřej Kolda, aby se cítil plnohodnotnou součástí týmu. Na druhou stranu, Ondřej Kolda o sobě prohlašuje, že je studentem Mediálních studií v Olomouci, a že žije. Takže kdoví, co jsme si to vlastně v internetovém obchodě koupili.

Komentáře

Nahoru