Dnes vyšlo 1 článků

Proč hrajeme hry?

Proč hrajeme hry?

Zkuste se na chvíli zamyslet, kolik hodin jste během svého života strávili hraním her na počítači. Desítky, možná stovky hodin? Někteří z nás by asi zjistili, že to jsou desítky tisíc hodin, které strávili na serverech jako Super-hry.com, když se zrovna nudili v práci. A přestože jsme u her strávili takové velké množství času, neustále se k nim vracíme. Proč?

Co nás pohání sbírat mince, střílet mimozemšťany, nebo prohledávat stěny starověkých hrobek do tří do rána? Co nás tak nutí trávit bezpočet hodin zachraňováním princezen, uhýbáním dotěrným kulkám, klikat jak zběsilí na potvory v podzemních a zabíjet bossy na konci úrovní? Proč si v práci ve volné chvíli, kdy nemáme co dělat, zapneme v prohlížeči Mahjong nebo Solitaire a jdeme si hrát?

Na to se snažili přijít vědci, kteří po několik let zkoumali, jaký účinek má hraní her na naše životy. Zjišťovali, proč vlastně tak rádi hrajeme počítačové hry.

Útěk od reality

Hráči se často ohánějí pojmem „utíkaní od všední reality“, když obhajují tento svůj (mnohými lidmi) nepochopitelný koníček. V hrách mohou žít své nové virtuální životy a popustit uzdu své fantazie. Mohou se zde stát kýmkoliv, kým nejsou v reálném světě. Svalnatým rytířem, špičkovým sportovcem i nepřekonatelným supermanem.

Skutečné motivace pro hraní her jsou mnohem složitější. Hry by měly splňovat několik lidských potřeb z reálného světa.

Scott Rigby, vědec a zakladatel institutu Immersyve, výzkumné společnosti, která zkoumá některé z těchto základních lidských potřeb, tvrdí, že nejspíše přišli na několik klíčových motivačních prvků, které stojí za naším nekonečným hraním her.

Co dělá videohry tak přitažlivými?

Možnost seberealizace. Lidé mají podvědomou touhu být úspěšnými. Růst, budovat a rozvíjet se a stát se někým lepším a dokonalejším. A za tyto pokroky jsou také náležitě odměňováni. To vše jim ostatně dnešní moderní hry nabízí (zejména RPGéčka a budovatelské strategie). Právě s faktorem odměňování dobře pracují jedny z nejoblíbenějších her současnosti – zrubeš dosti tuhou potvoru? Vypadne z ní unikátní magický meč (viz mnohé RPG hry ala Diablo 3, Sacred 2, Gothic).

Dalším faktorem je soutěživost, která taktéž souvisí s možností seberealizace. Můžete sami sobě dokázat, že nejste úplné dřevo. Že skutečně něco dokážete. A kde jinde si to dokázat, než ve hře. Dokážete vybudovat své vlastní impérium (tento koncept proslavil hry jako SimCity a Transport Tycoon).

Se soutěživostí pracují také tolik populární Angry Birds. Dokončíš úroveň pouze pomocí jedné rány z praku? Výborně dostaneš více bodíků k výslednému skóre. Kamarád dokázal získat více bodů? Tak holt musíš začít hrát znova a zkusit ho porazit.

Další faktor, který neustále hledáme (a nalézáme) v hrách je pocit volnosti. Chceme být a cítit se svobodnými. Dělat si, co se nám zrovna zamane. Ostatně právě tento faktor nám umožní hry typu The Elder Scrolls nebo Grand Theft Auto a právě proto jsou tak populární. Hry nás odměňují za volby, které činíme, a také nám poskytují rozmanitost výběru, kterou nám skutečný svět neposkytuje.

Hráči mohou jít na místa a vstoupit do situací, do kterých by se v reálném životě nikdy nedostali (kdo z nás si mohl někdy zkusit přizabít sedmihlavého draka?). Hra nás pak okamžitě odměňuje, poskytuje nám okamžitou zpětnou vazbu, když děláme něco dobře (a nebo špatně).

A říká nám, co máme dělat na každém kroku naší dlouhé cesty za vysněným cílem. Tyto zrychlené zpětné vazby jsou klíčem k tomu, proč nás hraní tak neustále baví – zatímco v reálném životě nás mnohdy za každý úspěšný krok nikdo neodmění, vlastně mnohdy ani nevím, zda děláme zrovna něco dobře. Zda právě nevstupujeme do slepé uličky.

Na zpětnou vazbu čekáme v reálném životě i celé roky, než zjistíme, že jsme se nakonec rozhodli dobře (případně špatně). A hlavně – v hrách máte možnost svou chybu či špatné rozhodnutí napravit. Zkuste to však udělat někde jinde, než jenom v počítačové hře. Když například zabijete špatného civila, nejspíš půjdete sedět a nikoho nebude zajímat, že „jste se zkrátka netrefili“ do toho zloducha vedle teď již mrtvého civilisty.

Třetím faktorem, který nás drží u hraní, je určitá forma sounáležitosti hráčů s herními postavami, které se mají naoko chovat jako skutečné herní postavy z masa a kostí a jsou opatřené jistou dávkou umělé inteligence. Mají vám zkrátka suplovat online parťáka, který hru dokáže neskutečně obohatit a oživit.

„Hry jsou psány tak, aby této potřebě vyhověli. Například, když hráči mluví s herními charaktery,“ říká Rigby. „To je důvod, proč je mnoho úkolů často strukturováno tak, aby hráč pomáhal zejména NPC postavám najít ztracený předmět, vysvobodit někoho ze zajetí nebo jim pomoci najít ukrytý poklad.“

V ideálním případě pak NPC suplují živí hráči. Podívejte se třeba na MMORPG World of Warcraft – právě díky interakci a společné sounáležitosti se právě tyto online hry staly tak oblíbenými mezi hráči (a také díky propracované herní logice a neskutečně zábavnému fantasy světu).

Spousta hráčů pak hledá u her zejména relax. Chtějí po náročném dni jednoduše vypnout. Tito hráči hrají různé logické hry a nebo jiné pohodové oddechovky. Nevyhledávají žádné graficky náročné hry, k hraní jim postačí obyčejný prohlížeč a nějaký server s flash hrami (teď jsou třeba hodně populární Bubble Shooter).

Ostatně – když už jsme u toho – v prohlížeči si dnes můžete zahrát dokonce i památnou tahovou strategii Jagged Alliance 2 (jaggedalliance.gamigo.com).

Lidé často vidí hry jako protiklad práce, ale někteří sociologové věří, že hry jsou idealizovaná forma práce.

„Většina lidí najde odměňování v práci, když si vybudovali v emocionálních odměnových centrech, které nás podporují k dokončení úkolů,“ říká Andrew Przybylski, Ph.D., odborný asistent na univerzitě v Essexu.

Tato vestavěná touha cítit se kultivovaně je to, co tak často tlačí sportovní hvězdy, aby se vrátily do hry po odchodu do důchodu. Lidé nemají rádi nečinnost. Práce splňuje naše tři neviditelné potřeby někdy stejným a nebo velice podobným způsobem jako hry. Hry jsou však jen efektivnější uspokojitelé našich potřeb. Nevěříte, že je zde taková podobnost možná?

Podobnost her s prací

Muž se posadí ke stolu, otevře si třeba dokument ve Wordu a začne jej upravovat. Zvětší velikost písma, zvýrazní jej, dá do popředí nadpisy, vybere vhodnou barvu písma pro celý dokument, vloží do dokumentu obrázky atd. Vše dělá myší. Kliká přitom jako zběsilý. Tento člověk by mohl být třeba administrativním pracovníkem, který pomáhá nějakému managerovi ve firmě s přípravou firemních prezentací. A nebo by to také mohl být hráč Diabla 3, který právě klohní jednoho finálního bosse.

Když se nad tím zamyslíte, v tomto ohledu se práce i hraní sobě velice podobá. Rozdíl mezi nimi je pouze ten, že hry udržují tento druh práce ve fiktivní naději, že to je zábava (že nás to baví). A právě to v nás vytváří neutkvělý pocit, který je natolik významný, že neustále nás vybízí k tomu, abychom pokračovali v hraní (tedy vlastně ve velmi zábavné práci).

Komentáře

Nahoru