Radan Sprongl: Mosul vypadá jako kdysi Stalingrad, nedá se tam moc žít

Radan Sprongl: Mosul vypadá jako kdysi Stalingrad, nedá se tam moc žít

Ve svých 45 letech se vydal sám na bitevní pole. Do Mosulu. Do vřavy, kde spolu bojují zbytky sil ISIS a Irácké vládní jednotky. Aby zdokumentoval, jak vypadá obyčejný život lidí ve válce se vším všudy.

Radane, ty působíš jako žurnalista již hezkou řádku let. Zkus prosím popsat svou dosavadní kariéru a jak ses k práci válečného zpravodaje dostal…
Samotné videoprodukci a publicistice se věnuji již přes 23 let. Celé to začalo tak, že jsem jednoduše v roce 1994 přišel na vrátnici televize NOVA a zeptal se, jestli pro mě nemají prací. Že umím plynule anglicky, německy a rusky. Byl sem tehdy hodně hezký kluk, tak jsem dostal práci v podstatě okamžitě :-). Pak jsem postupem času začal jezdit jako zpravodaj do zemí zasažených válkou a u toho už jsem zůstal.

Ty ses nedávno vydal do Mosulu. Co vede člověka k tomu, že opustí rodnou zemi i rodinu a sebere si svých pár švestek a odcestuje do Mosulu žít mezi vojáky ve válkou zmítané zemi?
Je to úplně jednoduché. 10 let jsem nejezdil do žádné země, kde probíhal nějaký otevřený válečný konflikt, protože se mi narodily děti. Jak ale děti vyrostly, tak jsem si řekl, že už jet můžu. Navíc Mosul Offensive byly největší bitva na blízkém východě od pádu Saddáma Hussaina, takže bylo jasné, že tam jako válečný reportér pojedu.

Teď aktuálně působíš jako žurnalista na volné noze anebo pracuješ pro nějakou zahraniční zpravodajskou stanici? Podle čeho vás reportéry platí?
Já spolupracuji zejména s televizí NOVA, se slovenskou JOJ a s německou agenturou Ruptly.

Dostávám zaplaceno za uveřejněnou nebo odvysílanou reportáž, tedy žádný fix nebo něco takového tady nefunguje. Všechny náklady si jako freelancer platím sám (cesta, strava, technika, logistika). Proto například nemůžu platit 500$ na den za překladatele a auto, jako to dělají velké televize. To by nedávalo smysl.

Co třeba jazyk, nemáš problém s tím se domluvit?
Jazyk mě hodně limituje. Ale zase na druhou stranu se mi díky té jazykové bariéře občas podaří zachytit jedinečné momenty, které se pak nedají natočit podruhé.

Zprávy natáčíš v češtině anebo v angličtině?
Právě teď přemýšlím, že si budu muset příště vybrat.

Buď zůstanu u češtiny a budu pak limitovaný českými medii. Anebo půjdu do angličtiny a uvidíme. Buď se s tím poperu, ale zase budu zajímavější pro zahraniční televize. Anebo ne. Při poslední akci v Mosulu už jsem vše natáčel jen v anglickém jazyce.

Jsem už skoro přesvědčený, že u angličtiny a těch akčních věcí zůstanu. Pak je tady ještě dokument, který dělám z celý Mosul Offensive. Ten se bude jmenovat MOSUL RUN.

To muže být opravdu dobrý, když se mi to povede dobře sestříhat. I když je blbé, že na kameře tam mluvím jen česky. Takže budu muset přijít na způsob, jak z toho vykličkovat, aby to bylo zajímavé i pro zahraniční distribuce, která o to má zájem.

Co na tvé rozhodnutí říkala rodina a tví blízcí?
Děti? Nic nemohly říkat. Je jim jasné, že existují jen dvě varianty. Buď budu dělat to, co mě nebaví a upiju se tak brzo k smrti. Nebo pojedu dělat to jediné, co umím. Změnilo se vlastně jen to, že dneska už mě děti často prosí, abych už nikam nejezdil. Samozřejmě, že o mě mají strach, ale to já mam větší strach o ně v Praze.

Jak moc složité rozhodnutí to pro tebe bylo? Přeci jenom je to opuštění komfortní zóny a hazard s vlastním životem. Z Mosulu se většinou lidé snaží spíše uprchnout právě kvůli probíhajícím bojům, aby si zachránili holý život a ty tam naopak dobrovolně přicestuješ přímo do centra dění….
Je to moje práce. S tím bohužel nic nenadělám. Jasně, že se bojím, není mi už 22, když sem vyjel “do boje” poprvé. Tehdy jsem se jako “mladej” nebál ničeho a postupně jsem díky tomu dostal i přezdívku Sebevražedné komando :-). Ale zase na druhou stranu mám práci, kde se aspoň pořád něco děje.

Zkus prosím svými slovy popsat aktuální situaci v Mosulu. Které strany proti sobě válčí a proč?
Tak teď už je v Mosulu v podstatě po válce. Jednotky ISIS jsou podle mého soudu všechny pozabíjeny a ve městě jsem už minulý týden viděl opravovat první domy. Začíná teď spíše boj zase o jiné velké irácké město Tal-Afar, které leží mezi Irákem a Sýrii a je stále pod kontrolou ISIS.

Ty jsi v Mosulu už jak dlouho?
V Mosulu jsem byl od listopadu 2016 asi už čtyřikrát, dohromady jsem zde strávil asi už 4 měsíce.

Dají se podle tebe válčící strany rozdělit jen na ty dobré a špatné? Nebo to rozhodně není tak černobílé a obě strany se dopouštějí neskutečných zvěrstev a ani jedna z nich nereprezentuje pouze kladní hrdinové?
Tahle válka je ohledně novinářské nestrannosti úplně jednoduchá. ISIS je jednoznačně ten ďábel, proti kterému je třeba bojovat.

Co pomoc zvenčí? V Iráku a určitě i v Mosulu se angažují i mezinárodní síly. Vnímáš jejich pomoc kladně a nebo spíše máš pocit, že všem zúčastněným stranám nejde o blaho místních obyvatel, ale o rozdmýchávání mocenských bojů mezi sebou?
Omlouvám se, ale tohle já vůbec neřeším. Jsem freelancer, jehož prací je řešit aktuální stav a zaznamenávat příběhy lidí. Až si mě někdo najme na to, abych zjistil, čí jsou zbraně který má ISIS nebo jiné strany. Anebo budou chtít udělat nějakou reportáž o tom, proč se to děje, což je časově a finančně náročnější, tak budu řešit tohle.

Kdy jsi začal jezdit do zemí, které byly zasaženy válkou?
Do zemí postižených válkou jezdím od roku 1994, kdy jsem zažil v podstatě konec války v Bosně.

Jaké nebezpečí hrozí třeba zástupcům tisku? Když bys padl do zajetí, co nejhoršího by se ti mohlo stát?
Tak asi při nejhorším by mi uřízli hlavu, že… samozřejmě se může stát a občas se to i stává, že některý z novinářů přijde o život.

Přece jenom jezdím sám taxíkem přes území, která jsou těsně po válce a asi bych se mohl stát terčem nějakého únosu. Asi jsem i ve větším nebezpečí, než zpravodajové, kteří pracují pro velké televize, které mají k dispozici překladatele a jiné vymoženosti. Já se musím vším probít sám, zvládnout komunikační bariéru, s čímž je spojené určité riziko. Ale jinak to nejde.

Jak vlastně vypadá taková výbava novináře, který jede do války? Co všechno si s sebou musíš vzít, abys přežil a zároveň mohl dělat svou práci?
Nosím s sebou hlavně vybavení na natáčení, které musí přežít náročné podmínky v terénu. Častokrát si připadám jako elektrikář na cestách :-). Všude samé kabely, nabíječky, šroubováky na opravu. Ale bez toho se zkrátka neobejdete. A protože střihám, namlouvám a posílám reportáže z telefonu, tak momentálně mám ve výbavě třeba i solární nabíječku na telefon. S tou vydržím natáčet kdekoliv a jakkoliv dlouho.

Co balistická ochrana, tu vám zajistil kdo? Místní armáda nebo tohle vybavení si ty musíš vždy sehnat ty sám?
Neprůstřelná vesta a helma se dají koupit v různých obchodech s vojenskou technikou. Jak u nás, tak i v zahraničí. Mě podporuje kamarád Mirek Pasterčík, který má ANTI TERROR ACADEMY – firmu, která cvičí jednotky po celém světě.

Jak je to třeba s jídlem a vodou? O vše se stará a zajišťuje místní armáda?
Říkám to všem stále dokola. Představa, že ve bude v Podolí válčit a já budu na Malý Straně ve sklepě a obchody budou zavřené, je mylná. Budu popíjet pivo a když se bude válčit na Smíchově, bude se připravovat na nejhorší. Do té doby život ve městě musí fungovat.

Stejně tak je tomu i tady.

Město žije normálně dál svým životem. Jinak proviant má samozřejmě armáda a tam kde už, nebo ještě fungují obchody, tam se dá všechno normálně koupit – včetně jídla a pití.

Je třeba v Mosulu běžně elektřina či jiné výdobytky moderní civilizace – jako třeba telefonní spojení, internet?
Mosul je rovina, takže tam GSM telefon funguje. Irácký internet je všeobecně pomalejší než u nás, ale funguje i v centru Mosulu. V nějakých čtvrtích už funguje také elektřina, i když tam je hlavně součástí každého většího domu generátor, který pomáhá zajišťovat elektřinu v případě potřeby.

Kde třeba financuje lokální armádní složky? Kde ty berou jídlo a veškeré potřebné vybavení?
Financuje to irácká vláda, kterou zase podporuje Západ.

Jak moc podle tebe poznamenala civilní obyvatelstvo tato vlekoucí se válka? Dá se vůbec toto území ještě považovat za obyvatelné?
Mosul vypadá jako kdysi Stalingrad. Nedá se tam moc žít. Ale začíná se už pomalu probouzet k životu a postupně opravovat.

S dovolením bych zmínil jeden zážitek z poslední doby. Natáčel jsem třeba minulý týden u jednoho domu, kde pracuje jeden místní, říkejme mu třeba Ahmed. Ahmeda si najal majitel domu, aby mu jej pomohl opravit. Za práci od sedmi od rána do sedmi do večera mu platí 4$. A teď si představ, že tam je skoro padesátistupňové vedro. Ale Ahmed radši pracuje v těchto nelidských podmínkách místo toho, aby šel do uprchlického tábora stát frontu na mouku. To je hrdina, kterých teď Irák bude potřebovat nejvíc.

Jak bys popsal životní úroveň místních lidí?
Životní úroveň lidí v Mosulu nebyla dříve tak špatná. Mosul bylo před válkou vyspělé město, kde byly kromě chudých čtvrtí i městské části, v nichž se nacházely třeba luxusní vily s bazény.

Nestýská se ti občas po domově a po bezstarostném životě v České republice?
Tím netrpím. Když jsou děti v pořádku, tak mám bezstarostný život kdekoliv na světě. Já tyto pocity nechávám doma. Protože tam padá to rozhodnutí, jestli pojedu do první linie. Pak už děláte jenom svojí práci a já v terénu makám jako šroub. Natáčím, namlouvám, píšu, střihám, dělám vstupy. To si myslím, že je moje hlavní výhoda. Nepřemýšlím nad tím.

Ostatní novináři z velkých medií koukají jak vyjevený, že dělám zprávy, publicistiku a dokument najednou. A když máte takový zápřah, tak na podobné pocity a stesk pak už není moc čas.

Proč místní obyvatelstvo zůstává v dané oblasti a raději neuteče? Respektive – mají vůbec místní prostředky a síly odstěhovat se jinam?
Jsou lidi, kteří utíkají, když přijde válka. Například jako v roce 2014, kdy vládu nad Mosulem převzala armáda ISIS. A pak jsou lidé, kteří utíkají, až když slyší granáty vedle v ulici. A pak jsou lidé, kteří třeba v bohatých domech v Mosulu svůj dům nikdy neopustili. Ani při osvobozujicím útoku, který to město totálně zdemoloval.

Všimnul jsem si, že zástupci tisku mají na neprůstřelných vestách a helmách napsané “press”. Před čím vás má tato nálepka chránit? Není nepříteli jedno, zda se jedná o novináře anebop vojáka? Vždyť to snad ani nelze v zápalu boje poznat a hádám, že asi ISIS bude úplně jedno, koho sebou vezme na onen svět….
Při normální válce tě press chrání. Asi žádná strana nechce zabít novináře BBC, aby si to rozhodila u veřejnosti. ISIS to je úplně ukradené, tam naopak jsi ve vestě s nápisem press vyhledávaný terč. Je to spíš i pro vojáky na tvé straně, aby věděli že jsi novinář a ne někdo z protivníků.

Jak dlouho trvá, než si člověk zvykne na všudypřítomné nebezpečí, na okolní střelbu a přestane se krčit při každém výstřelu? Narážím na jedno z tvých posledních videí, kdy si Iráčtí vojáci v klidu hrají na ulici volejbal a o ulici dál se střílí….
Tak ono to možná z videa není hned zřejmé, ale tam se střílelo v dálce a vojáci věděli kde jsou ISIS, a že tam nedostřelí. :-)

Ale k tvé otázce – já se lekám furt, když se ozve rána nebo výstřel zničehonic. Ale tak nějak víš podle sluchu, jak je to daleko. Navíc já v zásadě chodím do míst, kde jsou vojáci.

A protože jim nerozumím, tak nevím jaké mají povely, a musím proto běhat za nimi jak pejsek. Ale dělám to tak hlavně pro svou vlastní bezpečnost.

Jeden Irácký novinář, hodně zkušený, zahynul třeba totiž tak, že šel sám do domu, kde předtím nikdo nebyl. A tam mu vybouchla přímo u obličeje bomba….

Doteď nedokážu pochopit, co ho to tenkrát napadlo. Možná už otupěl a ztratil pud sebezáchovy. Tohle se stává nejčastěji, když jedete na místo, které už dobře znáte. Všechno se zdá být v pohodě, až do té doby, než přijdete o život. V Iráku se prostě může stát cokoliv kdykoli a proto musíte být maximálně obezřetní na každém kroku. Jinak za to tvrdě zaplatíte.

I když přiznám se, že i mně se to občas také stávalo, že jsem párkrát také zbytečně riskoval. Běžně jsme třeba jezdili s naším truckem v poušti mezi tanky, co jely v první linii. Já to hnal dopředu, protože sem to už znal a věděl, že nikdo zpátky zas tak moc nestřílí. Kolegové z Itálie na nás tehdy křičeli: “Ty vole neblázni, my tam nechceme být první.”

Já na ně křičel, že my jo :-). Ano, bylo to nebezpečné a trochu nezodpovědné. Ale na druhou stranu přijet tam pozdě, to sem mohl zůstat doma, že…

Snažíš se alespoň část dění sdílet na Facebooku. Proč? Chceš lidem přiblížit, jak drsný a zároveň bezstarostný život může být během války? Poukázat na to, že život lidí v těchto zemích rozhodně není růžový? Nebo je za tím něco jiného?
Já chci hlavně ukázat něco jiného než ostatní zpravodajské agentury. Je jasné, že když je někde válka, že se tam střílí, že tam jsou mrtvoly a spousta nešťastných lidí. Ale chci ukázat i to, že tam normálně vedle toho lidé žijí dál své životy. Zkrátka je to něco jiného než furt dokola bang-bang. Připadá mi to zajímavé. Nechci lidi strašit, že celý Irák válčí, když to není pravda. Život musí jít dál i během války a to se já právě snažím zachytit.

Určitě je už jen pobyt v této oblasti dost stresující záležitostí. Probouzíš se třeba do dalšího dne s myšlenkami na to, zda třeba náhodou dneska tvůj život neskončí jednou ranou nějaký odstřelovač či sebevražedný atentátník? Nebo takto vůbec nepřemýšlíš? Zmocňuje se tě třeba pravidelně strach o život, i když se zrovna kolem tebe nic neděje? Nebo už máš pro strach uděláno?
Strach mám furt. Jak jsem už říkal, nikdy se mi tam nechce a radši bych popíjel někde v hospodě pivo :-). Ale to se nedá nic dělat.

Popelář se třeba taky bojí na “kukavoze” a musí to dělat. Stejně tak jako jedna moje bývalá přítelkyně, co dělala letušku, tak ta se zase bojí lítání. Ale je to prostě její práce. Stejně tak to mám nastavené já, prostě nedá se nic dělat. Tohle je jediné, co umím. A i když se bojím, tak mě pak ta samotná práce naplňuje.

Jak moc člověka změní pobyt mezi válčícími stranami? Jak moc a jak rychle se změní jeho vnímání světa a životních hodnot, když vidí utrpení běžných lidí i to, jak se dokáží radovat z maličkostí, přestože vlastně skoro nic nevlastní a přišli o vlastní domovy….?
To je na delší vyprávění. Jsou chvíle, kdy mi připadají lidé štastnější, když žijí ze dne na den a řeší jenom to, že musí vydělat peníze na jídlo na příští den (než když řeší jestli pojedou na dovolenou do Chorvatska nebo do Řecka). Ale to je asi jenom chvilkový pocit. Tím chci jen říct, že si myslím, že se máme u nás doma prostě bezvadně. Jen si to ne zrovna úplně vždy dostatečně uvědomujeme.

A dokážeš popsat ty nejšťastnější pocity, které jsi během své mise v Mosulu zažil?
Nevím, já nic moc pocity v životě nemám. Nejsilnější zážitek za poslední dobu bylo asi setkání s Ahmedem, který pracuje za 4$ na den v polorozbořeném Mosulu. To bylo silný….

Kdy ses třeba nejvíce po čas své novinářské kariéry bál nejvíce o svůj život?
To netuším. Možná ve chvíli, když mi ani ne desetiletí kluci v Libérii strkali pomocí kalašnikovů přes ulici a chtěli vyzkoušet mojí neprůstřelnou vestu… ale tehdy jsem se vlastně ani moc nebál, protože jsem byl nalitej – stejně tak jako oni :-).

Další podobný zážitek, co si vybavuji, jak nás zavřeli s Markem Vítkem v Bělehradě a chtěli nás nechat v bombardovaných budovách. To jsem věřil, že si dělají srandu. Ale nejvíc se o svůj život bojím, když se v Praze pije už 4. den za sebou, tam už přestává veškerá sranda a proto už to nedávám :-).

Co tě nejvíce šokovalo během tvého pobytu v Mosulu?
Teď naposledy to byla třeba situace, kdy místní přestavovali dům a 10 metru od nich leží pod pár šutry pořád mrtvola vojáka z ISIS. Ahmed kolem ní jezdí celý den v těch vedrech s kolečkem. A vůbec nic s tím nedělají. Pak mi ještě ukazovali nohu dítěte někde v sutinách. Ale to já už vůbec nebudu točit.

Jak dlouho hodláš ještě v Mosulu zůstat?
Už moc dlouho ne. Teď mě čeká přesun do Al-Raqqah, kde pokračují a budou v budoucnu pokračovat další líté boje.

Jak tebe přijali třeba místní? Dívají se na tebe skrze prsty anebo tě naopak obdivují za to, že jsi přišel, abys ukázal okolnímu světu, jaké to tu ve skutečnosti je?
Iráčané jsou super lidé. Pomůžou, pozvou vás domů na čaj. Je to hodně přátelský prostředí. Ale to je i třeba v Sýrii běžné. Ale tohle je jen má osobní zkušenost…

Našel sis zde třeba přátele?
Našel. Na mém osobním Facebooku mám tolik Iráčanů, a to jak novinářů, tak bojovníků a vojáků, že podle mě nemám šanci někdy dostat americké vízum :-). Občas si s některými i volám. Ale bohužel moje arabština je stále na úrovni “Jak se máš?”

A po této větě většinou končím :-).

 

Co uděláš jako první věc, až se vrátíš domů? A kde je vlastně to doma pro Radana Sprongla?
Doma je pro mě na Malé Straně v Praze. První, co budu dělat, až přijedu domů, tak se budu zase starat o své děti. Ale potom budu zase dál točit konflikty po celém světě, protože jsem se to rozhodl znova dělat.

Radane, určitě sleduješ také situaci u nás doma ve spojitosti s uprchlickou krizí. Jaký ty máš názor na imigranty?
Já na migranty nemám nic moc názor. Spíše mě až překvapuje, jak tomu každý rozumí. Xenofobie některých lidí je opravdu až směšná, stejně tak jako na druhou stranu i hluboký přesvědčení zase jiných lidí, že Evropa bude v klidu i s miliony uprchlíků v zádech.

Jediný názor snad mám ten, že by měla každá země přijmout tolik lidí, kolik ekonomicky unese. A jestli ČR ekonomicky unese 10 nebo 10 000 uprchlíků, to netuším.

Ještě si neodpustím jeden dotaz na závěr. Co ty sám si myslíš o české mediální scéně?
Myslím, že online média řídí truhlíci, kteří tomu absolutně nerozumí a mají naprosto zcestné představy o práci nás žurnalistů. Ze začátku mě třeba oslovil Seznam s tím, že by rád používal má videa. Když jsme napsal, že chci za svou práci, za svá videa, peníze, tak už se neozvali. To si radši občas něco ukradnou z YouTube.

Je to prostě tragédie a divím se majitelům těchto serverů, že si tam tyhle truhlíky drží. Zkrátka i my “novináři” v terénu, co nasazujeme své životy, svou práci neděláme zadarmo a chceme za ni dostat zaplaceno. Je to práce jako každá jiná.

Prostě mě to štve. Je to celé naprosto trapné, se divím těm mladým, co pod těmito šéfy pracují, že už se jim dávno nevysmějou. Stav videožurnalistiky je u nás naprosto žalostný. Řekni mi, že přijde po deseti letech starej dědek co dělal roky řežiséra realita show o prasatech a všechny tu rozseká. To je divný. Mladí nemají o online videožurnalistice vůbec potuchy, protože to řídí hňupové, kteří vůbec nechápou, o čem to je. Je to prostě divné. Já už jsem starý a dělám vlastně takového YouTubera, protože mladí k tomu nedostanou příležitost. Anebo je to nikdo nenaučí, aby to pak mohli dělat na profi úrovni. A to je podle mě úplně špatně.

Zdroj: Objevit.cz

Stále ještě mladý a (snad i) krásný psavec píšící na svém blogu Krcmic.cz. Pracoval pro společnosti T-Mobile, SaveMax, Telefonica O2, Brunswick Estates, Accenture, euroAWK a Socialbakers. Založil portál Pravdu.cz. V současnosti vlastní tento web. A pracuje na tom, aby z Objevit.cz udělal další uznávaný a navštěvovaný portál.

Komentáře

Nahoru