Zuzana Ježková: Je potřeba přestat řídit projekty a začít vést lidi k úspěšným projektům

profilovkaresizeJe to vystudovaná psycholožka, ale není to jen tak ledajaká psycholožka. Zuzana Ježková je už přes 11 let také projektovou manažerkou. V současné době své pracovní nasazení v oblasti projektového managmentu trochu utlumila, aby se mohla více věnovat předávání vědomostí a zkušeností. Vede kurzy, odborná školení, koučuje, píše rozmanité texty, a v neposlední řadě také točí naučná videa.

Zdravím tě, Zuzano. Dá se naučit správné rozhodování? Ptám se na to, protože vedeš online kurz, který se tomuto tématu věnuje. Píšeš o tom články. Ale osobně stále nechápu, jak by se to dalo naučit. Můžeš to popsat?

Ahoj Ondro, no ono je otázkou, co si představuješ pod pojmem správné rozhodování. Určitě se dá naučit správnému postupu při rozhodování. Tedy tomu, abychom se nenechali ošálit různými zkresleními našeho mozku, abychom vzali v potaz všechna relevantní kritéria, a vůbec poznali, která jsou ta relevantní, a abychom si dokázali vybrat.

Jenže žádný rozhodovací proces ti bohužel nezajistí, že to dopadne dobře. Můžeš si třeba vybrat opravdu pro tebe ten nejvhodnější model auta, ale pak máš třeba smůlu, a zrovna ty dostaneš zmetek z výroby. Takže to bylo správné rozhodnutí, ale ne úplně dobrý výsledek.

Existuje na to i hezká hádanka od Cyrila Höschla. Doporučil bys potrat ženě, která je těhotná a která má už osm dětí, z nichž tři jsou hluché, dvě slepé, jedno mentálně retardované a ona sama má syfilis?

Pokud jo, tak jsi právě zabil Beethovena…

Drastické, ale asi pravdivé. Pojďme se posunout trochu dále. Ve všech příručkách a článcích je většinou psané, že se nesmíme bát udělat první krok. Máme to zkusit. Na druhou stranu. Není to nebezpečná ideologie? Přeci jen, když udělám špatné rozhodnutí, může mě to stát v lepším případě hodně peněz, v horším třeba i zdraví.

Ta rada je dobrá, ale platí jen v určité fázi rozhodování. Určitě bych lidem neradila, aby se bezhlavě pouštěli do každého nápadu, co jim proletí hlavou.  To by se asi zbláznili.

Pak máš ale lidi, kteří třeba už půl roku stojí na místě a nemůžou se hnout. U těch je ten první krok zásadní.

Pokud víš, že jsi zohlednil všechny důležité možnosti, vymyslel ty nejlepší alternativy a nezapomněl si na rizika, a pořád ti zůstávají třeba dvě alternativy, ze kterých si nedokážeš vybrat, tak je potřeba si přiznat, že jsou asi obě dvě stejně dobré. A pak to chce prostě opravdu do jedné z nich jít.

I to, jak poznat, že už je chvíle vykročit, učím ve svém kurzu Tajemství správného rozhodnutí.

Zajímáš se také o projektové řízení. Jsou nějaké vlastnosti a schopnosti, které by projektovému manažerovi neměly chybět?

Víš, já strašně nerada škatulkuju. Každý dobrý projekťák, kterého jsem potkala, měl v podstatě svůj vlastní osobitý styl. Hlavní je, když ho lidi berou a projekt funguje.

Ale pokud bys chtěl nějaké schopnosti vyjmenovat za každou cenu, tak bych vypíchla tyto:

  • Jít na všechno od konce – tedy nejdřív zjistit, co přesně se má udělat, jestli tomu všichni rozumí stejně, a teprve pak se do toho pustit.
  • Chápat věci v kontextu a „vidět“ za roh.
  • Umět pracovat s dost odlišnými osobnostmi.
  • Zvládat stres.

Liší se nároky na projektové manažery napříč odvětvími?

Tak určitě. 😀 Nechceš, abych tu teď vyjmenovávala specifika všech oborů, že ne?

Máš pravdu, že by to bylo asi na dlouho. 😀 Zkusím se zeptat jinak. V čem čeští projektoví manažeři obecně nejvíce chybují?

Myslím, že je nám Čechům nejčastěji vytýkána naše zamilovanost do improvizace.

Víš, jak se jmenuje nejvytíženější pracovník na všech českých projektech napříč odvětvími?

Ne, nechám se překvapit.

Jmenuje se „SE“. Vychází to z oblíbené věty, „SE to pak nějak udělá“.

Někde jsem četla, že v ČR začínáme z 80 % řešit problémy v okamžiku, kdy nastanou, v 6 % v okamžiku, kdy hrozí. A pouze ve 4 % se jedná o promyšlenou prevenci.

I když, abych projekťákům nekřivdila, mám pocit, že u nich by ta statistika vyšla výrazně líp. Jenže mnohdy narážejí na nepochopení svých nadřízených i podřízených, kteří by to nejradši nechali nějak vyvinout…

Sama děláš dlouhodobě projektovou manažerku. Co tě na práci projektové manažerky baví?

Ta práce má prostě spád. Projektový manažer se nikdy nenudí. Furt něco řeší.

Jak ses dostala k práci projektové manažerky? Máš vystudovanou psychologii. Je to dobrá průprava pro tuto profesi?

Já jsem byla na výšce dost akční, furt jsem něco organizovala. A když jsem pak zjistila, že se to dá dělat ještě vychytaněji pomocí projektového řízení, tak jsem se do něj úplně zamilovala.

Tehdy jsem měla pocit, že vlastně obor psychologie kvůli projektům opouštím. Ale časem jsem zjistila, že je v projektech někdy psycholog potřeba víc než manažer.

Co můžeš zájemce ve svých kurzech s touto tématikou naučit?

Přiznám se, že já učím projektové řízení odlišně. Učím totiž nejen, jak používat konkrétní techniky, ale jak je využívat, aby se lidem pracovalo líp vzhledem k tomu, jak funguje lidská psychika.

Slabinou projektového řízení je, že ho vyvinuli v technických oborech, aby se jim líp řídil projekt. A na to to funguje. Jenže trochu zapomněli na lidi. Některé techniky PM v jejich současné podobně jdou v podstatě zcela proti přirozenosti lidského mozku. Ale bez lidí se projekty dělat nedají.

Takže moje motto zní: Je potřeba přestat řídit projekty a začít vést lidi k úspěšným projektům. A přesně to se snažím učit.

A co je pro tebe osobně na práci projekťačky nejtěžší?

Vysvětlit druhým, nejčastěji šéfům, že to plánování je fakt potřeba. Spousta lidí má pocit, že když třeba vyjmenováváš dopředu rizika projektu, nedej bože, když je vyčíslíš, a chceš na ně finanční rezervu, tak že jsi pesimista, že podkopáváš projekt, a že zbytečně maluješ čerta na zeď.

Někdy druzí prostě nechtějí chápat, že je lepší namalovat si čerta, a být na něj připraven, než se s ním pak někde nečekaně a bez exorcistického vybavení potkat.

Co tě za ta léta projektové manažerky nejvíce překvapilo?

Jak přenositelná je schopnost řídit projekty mezi jednotlivými obory. Do teď si pamatuju, jak byl jeden zkušený manažer hrozně nadšen, když viděl, jak jeho IT projekty řídí absolventka divadelního manažerství.

Můžeš jmenovat nějaký úspěch, na který jsi hrdá?

Uff, lehčí otázku tam nemáš?

Myslím, že i u mě platí, že člověk je nejvíc hrdý na svůj první výtvor. Takže já mám dodnes skvělé pocity ze svého prvního velkého projektu. Ještě jako studentka jsem se na vlastní triko pustila do organizace velkého mezinárodního kongresu. Do studentského spolku s obratem v řádů desetitisíců jsem najednou přivedla miliónový projekt. A ono to klaplo.

A asi jsem to už tehdy s projektovým řízením brala opravdu vážně. Účastníci nám tehdy říkali, že to byla parádní akce, a hlavně že pochopili, proč se jmenujeme Czech republic. Protože to bylo samé „check in“ a „check out“.

Pracuješ raději na velkých projektech, nebo se ti líbí dělat menší věci?

Všechno má svoje. U menších věcí vidíš brzy výsledek, což je fakt motivační. Ale zase u velkých věcí máš pocit hrdosti, že jsi byl u toho. Asi to ráda kombinuju.

Věnuješ se také efektivnímu plánování času. Musím se tě teda zeptat. Jak to všechno vůbec můžeš stíhat? Kurzy, poradenství, píšeš články, točíš naučná videa, vedeš různé projekty a určitě se věnuješ i jiným činnostem.

Moje tajemství je v tom, že v žádném případě nestíhám všechno. Vlastně jsem se naučila vybírat si, co stíhat nebudu. Dřív jsem byla hlavně projekťačka, teď se víc věnuju tomu, abych svoje zkušenosti předala dál. A možná, že zas přijde období, kdy už mě lektorování nebude tak bavit, a vrátím se zase na plný úvazek k projektům.

Ptal jsem se tě na předešlou otázku z toho důvodu, že mám podstatně méně aktivit, ale stejně mi stále přijde, že trpím nedostatkem času. Měla bys pro mě nějaký tip?

No, kdybys to chtěl vzít opravdu vážně, tak ti samozřejmě doporučím svou knihu Hodina navíc každý den, která je ke stažení zdarma.

Ale myslím, že klíč je právě v tom uvědomit si, že dnešní doba je plná tolika možností, že prostě nejde stíhat všechno. Je potřeba nedělat všechno zaráz, ale vybrat si, co je teď v tomto okamžiku pro mě ta nejdůležitější věc. Naučit se sám sebe ptát, co když teď udělám, tak to bude mít pro můj život ten největší význam.

A-Hodina_navic_nakavu_4-1024x536finalV čem lidé při plánování času nejvíce chybují?

Já osobně jsem si všimla asi dvou nejčastějších problémů:

  1. Lidi plánují, aby stihli všechny úkoly, které jim přistály na stole. Při tom si ale neuvědomují, že je přece nemusí dělat všechny, a zapomenou plánovat to, co by chtěli dělat oni sami. Takové ty úkoly, co nehoří, ale kdyby je dělali, byli by mnohem spokojenější a úspěšnější.
  2. Lidi plánují jen sami za sebe. Každý má svůj diář a snaží se tam narvat svoje úkoly. A pak se diví, že je nakonec všechno jinak, protože ostatní mu ten plán jen narušují. Je potřeba naučit se plánovat s ostatními, nejen se šéfem a podřízenými, ale i rodinou, přáteli apod.

A na závěr ještě jedna otázka. V současné době se často skloňuje prokrastinace. Jak se jí vyhnout? Existují nějaké triky?

Jo, nevymlouvat se na prokrastinaci :-).

Víš, já vždycky říkám, že triky tě nezachrání. Můžou ti ušetřit pár minut, ale doopravdy všechno začíná v hlavě. Je potřeba změnit to, jak o čase a životě přemýšlím.

Takže podle mě je základním krokem při boji s prokrastinací ujasnit si, co je pro mě v životě opravdu důležité, a jakou hodnotu má můj čas. V podstatě si úmyslně připomínat, že nikdo z nás nemá svůj čas tady na zemi jistý. A podle toho se začít chovat. Zní to možná pateticky, ale spoustu věcí bychom udělali či řekli jinak, kdyby v nás byla, byť jen malá obava, že už třeba tohoto člověka nikdy neuvidíme. Protože nikdy nevíš…

Děkuji ti za rozhovor Zuzko.

Taky děkuji.

Komentáře

Nahoru