Dan Přibáň: Nejlepší je ta kamera, která je po ruce (2. část)
Dan Přibáň – novinář, filmař a cestovatel a také hlavní postava cestovatelských projektů se žlutými trabanty, se kterými procestoval již hezkou část světa. V předchozí části Dan vyprávěl o tom, jak se dají získat peníze skrze crowdfunding a na kolik peněz taková expedice může vyjít. V druhé části se rozpovídal o tom, jak důležitý je správný výběr členů do týmu, jak dělat onen výběr i o tom, jak probíhá samotné plánování podobných dlouhodobých expedic.
Dane, jaký typ lidí je lepší v týmu, který se chce vydat na dlouhodobou expedici, nemít?
Nejhorší je mít s sebou lidi, co si chtějí něco dokazovat. Lepší je, když jsou prostě přirození a nehraji si na něco co nejsou. A druhá věc je potom to, jakou má člověk odpovědnost vůči okolí. Někdo je třeba takový skautský, zodpovědný vůči ostatním, někdo méně. A pak jsou třeba “naši” Poláci. Oni jsou to vlastně zlatí kluci, ale po čas cesty se většinou starali jen o sebe. Jsou dobří a vtipní do filmu, ale do týmu je to horší.
Ono to jde hrozně vidět třeba během první a druhé cesty, kdy si posádka připravila auta sama. Museli vyvinout značné úsilí, aby mohli někam jet. Když se dělal třetí díl, tak už to tak úplně nebylo. A když se točil čtvrtý díl, tak jsme Polákům museli nechat malucha (jejich auto) postavit tady v Česku, protože si to nebyli schopní zařídit.
Ale teď jsme se rozhodli, že to tak už dělat nebudeme. Protože pak k tomu nemají členové týmu takový vztah, když do té přípravy nemusí dát spoustu úsilí. A čím méně se ten daný podílí na přípravách, tím menší je na něj většinou spoleh.
Třeba ten jeden z Poláků nám v půlce odjel domů. Prostě si naplánoval, že jak dojedeme, tak pojede na dovolenou s manželkou. Ale protože se to protáhlo, tak v půlce odjel. Což by člověk, který tomu věnoval třeba půl roku příprav, nikdy neudělal. A když jsme za něj hledali během cesty náhradu, dali jsme podmínku, že pokud s námi někdo chce jet, tak si zaplatí letenku a musí přijet hned. Takhle se k nám dostal Marek ze Slovenska, který je úplně skvělý do party. A je to podle mě tím, že připojit se k nám, bylo v tu chvíli hrozně náročné.
A tohle byl přesně ten filtr, který perfektně zafungoval. Protože on musel prostě ještě předtím, než k nám mohl přijet, překonat spoustu překážek. A tohle je něco, co se doma moc dělat nedá.
Co třeba nějaké vtipné historky a ty nejhorší zážitky z natáčení?
Toho je hrozně moc. Často to jsou historky, které jsou napůl vtipné a napůl na ránu. Třeba když Polák ztrácí pořád dokola pas. Ono je to ve filmu komické, s odstupem času taky, ale v tu chvíli ti to nepřijde, protože tím vlastně přidělává starosti všem. A když pak ten pas znova ztratí, tak už to vlastně nikomu z týmu nepřijde ani divné, ale už ani vtipné, i když divákovi u televize ano. Ono když je někdo takhle extrémně nezodpovědný vůči sobě i ostatním, tak je dost složité se přes to přenést. To je asi ten největší rozdíl oproti hranému filmu, protože tohle hrané prostě nebylo. Ale třeba na přednášce je to oblíbený fór.
Takže během výprav to vždy osciluje mezi tím, že to není sranda a vlastně pak to i sranda je. Ale samozřejmě je to hodně o tom, jak se to pak ve filmu či přednášce podá. Třeba v Austrálii jedu na motorce pískem, najednou se motorka smýkne a hodí mě to do roští. Bylo fakt o držku. Ale protože se mi nic nestalo, tak je to super fór.
Zkrátka – ne vždy je každý vtipný moment ve filmu a přednášce vtipný i ve chvíli, kdy se opravdu stal.
Jak dlouho tak trvá, než si lidé začnou lézt na nervy a chytnou na sebe klasickou ponorku?
Většinou tak tři měsíce. Ale tam je fakt hrozně důležité, aby si lidi přestali hrát na něco, co nejsou. Já se třeba umím hrozně nasrat, což není hezké, ale podle mě je to lepší, něž ten, kdo se snaží být s každým zadobře a někomu něco odkývá, dalšímu odkývá něco jiného a to jsou ve výsledku daleko problémovější lidi. Čím dříve se lidé začnou chovat přirozeně a přestanou předstírat, že jsou někým jiným, tím lépe.
Měli jste s sebou připravené nějaké léky na tu cestu?
To záleží na tom, kdo naši „cestovní lékárnu“ spravuje. Už se nám dvakrát stalo, že jsme sebou měli jen léky na smrt. Na první cestě byl členem týmu doktor, zubař, který vyhodnotil, že v podstatě žádná, než smrtelná nemoc není důležitá. Takže jsme měli třeba kapačku a fyziologický roztok, ale nic proti bolení v krku. Nebo posledně s námi jel Vojta, což je zkušený horolezec, který to vyhodnotil hodně podobně. Takže máme jsme měli léky na smrt, ale na ty normální nemoci jsme neměli nic.
I když ono je to v zásadě dobře, protože ta lékárna nemůže být nekonečně velká. Ale nikdy se nám naštěstí nestalo nic vážného, i když naposledy v Indonésii nám skončili dva lidé se střevními problémy v nemocnici.
Jak je to vlastně s hygienou na cestách?
Jednoduše se moc neřeší. Tam je daleko lepší být hrozně špinavý, než když se člověk umyje a pak se hned zase celý zašpiní. To tě rozčiluje víc. Horší je to ovšem, když jsou ve výpravě holky. Vytáhnou vlhčené ubrousky a celý tým chce pak vlhčené ubrousky. Dokud nikdo nevěděl, že něco takového existuje, tak je nikdo nikdy nepotřeboval.
Stalo se vám třeba během cesty, že vám došlo palivo?
Měli jsme to párkrát hodně nadoraz. Je to hodně o plánování, znalosti map, odhadech. Takové úplně takové typické komické dojetí se nám přihodilo v Iránu, kdy opravdu auto chcíplo u odbočky na pumpu, takže jsme jej museli těch 20 metrů dotlačit. Trabanty ale mají rezervu jak motorky. Takže máme dohodu, že jakmile obě auta přepnou na rezervu, tak už dál nepojedeme, ale namísto toho slijeme benzín do jednoho auta a s ním pak vyrazíme hledat někoho, kdo má benzín. Většinou nám to naštěstí vyšlo.
Jak třeba dopředu plánujete? Na denní nebo týdenní bázi?
V podstatě pořád. Trasa je sice naplánovaná dopředu. Tedy ví se, kudy se pojede. Ale pak se to většinou celé rozsype – kvůli počasí anebo něčemu jinému. Navíc já razím zásadu, že daleko více času nám zabralo se tam dostat, takže se teď kvůli tomu nebudeme honit a člověk už se tam třeba nikdy nepodívá, takže plán se mění v podstatě pořád.
Přesto plánujeme hodně a vlastně i samotný scénář filmu dělá cesta sama. Ale není to tak, že bychom jeli s GPSkou přesně podle čáry na displeji. Jezdíme hlavně podle map. Už ale neříkám, že jezdíme úplně bez úplně GPSky, když ji dnes má každý chytrý telefon. Třeba ve velkých městech se to hodí.
Ale jinak ji moc nepoužíváme, pokud není fakt nějaká krize. Člověk je pak ve větším kontaktu s okolím. Víc si pamatuje, kterými místy vlastně jel a víc přemýšlí nad cestou. GPSka má tu tendenci tě táhnout za šipkou, ale člověk u toho pak moc nevnímá, kde vlastně je.
Používali jste na cestách ještě nějaká další zařízení moderní doby?
Napadá mě asi jen kamerová technika, která je šíleně drahá a stojí daleko víc než ta naše auta. Pak jsme měli kromě smartphonů také satelitní telefon, kdyby se fakt stal nějaký průser.
Nehrozilo, že se vám během cesty něco pokazí anebo vám dojdou baterie do kamery?
Máme na palubě naštěstí generátor – poctivý dvoutaktní dvouválec. Takže pak stačí měnič na 220 V, který odebírá elektřinu z alternátoru a z něj nabíjíme baterie do kamer a foťáků. Nabíjíme v podstatě neustále, protože nejhorší, co se může stát, je, že se děje něco zásadního a vy nemáte nabité baterky.
Proto je také naším největším pokladem natočený materiál. Nic nemá takovou hodnotu, dokonce ani auta samotná. Když nám shoří auto, tak je to průser. Ale když nenatočíme, jak nám hoří auto, tak je to ještě větší průser.
A když se potom něco rozbije, jak moc složité je potom něco opravit anebo sehnat náhrady v terénu?
Hodně záleží, co se v terénu rozbije. Když člověk musí, tak to v terénu vyřeší. Protože tohle se prostě děje a člověk musí improvizovat s tím, co má. I během natáčení. Jak se říká, nejlepší je ta kamera, která je po ruce. Když se stane něco nečekaného, je lepší to mít natočené mobilem, než to nemít natočené vůbec.
Komentáře